Vstávat v sobotu ráno ve 4:30 nepatří k mým oblíbeným rituálům, ale za možnost proletět se v horkovzdušném balónu nad Bouzovem ani nepotřebuju budík a nemůžu dospat.
Hrad Bouzov a okolí z balonu |
Když však zamžourám z okna, vidím jen hustou mlhu a v hlavě mám pochybnosti. Kus za městem ale bílé mléko řídne, a než vystartujeme, zbudou z něj jen cáry, které vzduchoplavbu povýší na umění.
Do proutěného koše nastupuji k Jindřichu Lančaričovi, jednomu z nejzkušenějších pilotů v Česku, který byl na začátku 80. let v partě, jež stavěla první balón u nás. Jakmile se odlepíme od země, nese nás slabý vítr těsně nad loukou doleva k lesu. U něj zamíříme vzhůru, vítr se otočí a nese nás přímo nad Bouzov.
Středověký hrad je nasvícený měkkým ranním sluncem, v okolních údolích se ale stále drží mlha, která se slévá do bílé řeky. Balón pomalu pluje oblohou, chvíli hledám slova, která by tu scenérii popsala, ale žádná taková nejsou. A tak dlouho jen mlčky hltám tu krásu a vstřebávám emoce. Je to tichý špacír po nebi.
I když desetkrát startujete ze stejného místa, pokaždé je to jiné
Ticho občas prořízne plamen horkého vzduchu, jak Jindřich Lančarič přidá plyn.
„I pro mě je to výjimečné,“ přiznává muž s více než 30letou praxí. „I když desetkrát startujete ze stejného místa, pokaždé je to jiné, slunce, směr větru i krajina. Tohle jsem na Bouzově ale ještě nezažil,“ říká, zatímco se blížíme ke hradu.
Jakmile jsme nad ním, začneme klesat až nad koruny stromů, takže věžičky máme snad na dosah. Pak znovu vystoupáme a slabý vítr nás nese k Lošticím. Musíme přistát před devátou, než slunce krajinu rozehřeje a začnou vznikat nečitelné termické proudy, které by byly pro málo ovladatelný balón riskantní.
Je téměř bezvětří, a tak složitě hledáme místo na přistání, nakonec měkce dosedneme na poorané pole. Není to ideální, hlína by balón ušpinila, a tak se naše automobilová spojka u majitele blízkého domu dovolí, že můžeme využít jeho travnatou zahradu. Pak pilot sleze na pole, s parťákem drží koš v rukou a metr nad zemí táhnou balón i se mnou na trávu.
„Jakmile budeme klesat, přidejte trochu plynu touto páčkou,“ ukazují mi. A tak jsem poprvé nejistě, ale pak už ochotně přidával páčkou plyn a jako tečku za neuvěřitelným vzduchoplaveckým výletem měl navrch ještě i pocit, že řídím balón.
