Zvon, jenž nese jméno patrona katedrály, se ozývá jen několikrát do roka při výjimečných příležitostech. Ve středu stejně jako další zvony chrámů v centru města připomněl 72. výročí obnovení Univerzity Palackého. Do prvního patra více než stometrové věže k němu vede 116 schodů.
Na přípravu máme s ostatními zvoníky asi čtvrt hodiny, ve tři začínáme. Zvon zatím nehybně visí na bytelných dubových trámech, v rozích vidím lana. Na rozhoupání více než 7,5 tuny těžkého kolosu z roku 1827 jsou třeba minimálně čtyři lidé.
Zvonění ve věži dómu |
Nás je šest, jako začátečník jdu do dvojice se zkušenějším zvoníkem. Je mezi námi i veterán, který sem chodí dvě dekády. Dostávám první rady. A vůbec mě neuklidňují.
„Musíme být opatrní kvůli trámu, na kterém je to lano uvázané. Jak se všechno rozhýbe, bude nám létat nad hlavou. Pak je třeba dávat pozor na samotný zvon, až poletí na naši stranu,“ popisuje mi zvoník.
Poslední slova už téměř nevnímám. Očima si na dřevěné podlaze zvonice rychle hledám místo, kde bych mohl přežít. Ostatní jsou ale klidní, vládne pohodová atmosféra. Je vidět, že se těší. Přidávám se k nim, obavy o život mě opouštějí. Brzy se ale vrátí.
Stačí moment nesoustředění a lano vytáhne člověka do vzduchu
Poslední pokyny. Důležité je i to, jak člověk drží lano. Pokud v pravý okamžik nepovolí ruce, energie rozhoupaného zvonu ho zvedne ze země. Což si za chvíli zkusím.
Začínáme. Rozhýbat zvon jde docela snadno, ozývá se první rána. V tu chvíli nevěřím, že mám na uších klapky. A to ještě nic není. Zvon se poprvé naplno naklání na moji stranu. Vidím dovnitř, mohutné srdce v jeho útrobách kmitá s překvapující lehkostí. Další rána, vše se v mrazivém vzduchu chvěje.
Mám pocit, že se do toho dostávám. Údery mají pěkný rytmus, tahám a povoluji lano, dávám si pozor na létající trám i zvon. Je to ohromující zážitek. Fascinace promíchaná s respektem k oživlému kovu. Znovu si uvědomím, že mě na místě může zabít. Ztrácím pojem o čase, svět mimo věž přestal existovat. Je jen zvon a jeho hřmění.
Okouzlení se ale nemusí vyplatit. Chvíli se nesoustředím a už cítím, že se mi nohy odlepily od země. Povoluji, dopadám zpět, ale provaz mi vyklouzl z ruky! Naštěstí se mi ho hned daří zachytit.
Jedny z nejintenzivnějších minut mého života se chýlí ke konci. Ale ještě přijde jedno překvapení. Zvon pomalu ztrácí rychlost, stále se ale hýbe. Když tu se najednou jeden z mužů skloní se a stoupne si dovnitř mezi jeho stěny. Několikrát rukama zachytí srdce, bere mu energii a zvon definitivně umlčí.
