Hraničtí asistenti prevence kriminality si už ve městě vybudovali respekt obyvatel i kolegů z městské policie.
A kraj je před časem ocenil za osobní nasazení i přínos v prosazování bezpečnosti a prevenci sousedských sporů v sociálně vyloučených lokalitách a jejich okolí.
Pár tvoří nejen v práci, ale i v soukromém životě. „Jakmile přijdeme do práce, tak se z nás stávají kolegové, po práci jsme zase partneři,“ vysvětlil Lukáš Zatloukal.
Co vás k této práci přivedlo?
LZ: Už od osmnácti let jsem pracoval jako ostraha v obchodech, takže jsem už k této práci měl vztah. Uměl jsem komunikovat s lidmi, řešit s nimi problémy a věděl jsem, jak s určitými typy správně vycházet. Také mě velmi lákala myšlenka, že bych zde mohl něco udělat i pro romskou komunitu. Předtím zde neměli nikoho, na koho by se mohli obrátit.
VG: Já jsem se k této práci dostala právě přes Lukáše. On byl vlastně jeden z prvních asistentů tady, byl to takový průkopník. Práce se mi líbila už tehdy, když mi o ní Lukáš vyprávěl. To mě inspirovalo se přihlásit, když nabírali dva nové asistenty. Prošla jsem potřebnými pohovory a místo dostala.
Co vlastně v pracovní době děláte?
LZ: Především to je dohled na veřejné prostranství, monitorování obchodů, ubytoven a podobně. Také hlídáme úřad práce, protože tam dříve byly problémy jak s romskou, tak i neromskou komunitou. Když se například vydávají stravenky jednou nebo dvakrát za měsíc, tak dohlížíme na to, aby tam byl pořádek. Hodně lidí si mylně myslí, že řešíme pouze Romy a jsme tu jen pro tuto komunitu, což není pravda. Jsme tu pro celé město, pro všechny.
VG: Jsme taková pravá ruka městské policie.
S jakými problémy se nejčastěji potýkáte?
LZ: To záleží, zda se budeme dívat na problémy na veřejném prostranství, nebo na ubytovně. To je lokalita, kde bydlí sociálně slabé rodiny, problém je hlavně záškoláctví, nepořádek, sousedské potyčky a obecně špatné podmínky pro život. To jsme řešili i s majitelem ubytovny a snažili se tam společně situaci zlepšit. To se nám povedlo, ale vydrželo to tak dva roky, je to tam totiž velmi složité. Venku máme asi největší problém s lidmi bez domova, kteří znečišťují okolí, vysedávají na lavičkách na zastávkách, před obchody a podobně. Problémem je ale také například mládež, která chodí vysedávat na dětská hřiště, popíjí tam alkohol, kouří a zanechává po sobě nedopalky nebo dokonce i injekční stříkačky.
Lukáš Zatloukal a Veronika Girgová se jako asistenti prevence kriminality v Hranicích zpočátku vyrovnávali s předsudky. „Po čase ale lidé zjistili, že jsme tu pro ně, a ne proti nim,“ říká Lukáš.
Řešíte tedy pouze to, co sami uvidíte?
VG: Někdy nás také k různým případům strážníci sami posílají. Občas nám zavolá hlídka, že je někde nějaký problém, ať se na to podíváme, nebo rovnou jedeme společně s nimi.
Jaký nejzávažnější konflikt jste řešili?
LZ: To byl asi případ, když jsme byli při noční směně vysláni k rušení nočního klidu na ubytovně. Jeli jsme rovnou se strážníky. Akci jsme chtěli ukončit a trvali jsme na tom, aby tam vypnuli hlasitou hudbu, která rušila okolí. Kvůli tomu se strhla velká potyčka, kdy nás obyvatelé ubytovny vytlačili ven. Venku to začalo zavánět tím, že bychom museli použít i nějaké donucovací prostředky, a tak jsme si raději zavolali na pomoc státní policii, abychom situaci uklidnili. Trvalo to dlouho, ale nakonec se nám to podařilo.
Byli někdy při potyčkách i nějací zranění?
LZ: To se téměř nestává. Vzpomenu si asi na jeden případ, kdy jsme dostali zprávu, že se v Hranicích pohybuje opilý muž s kočárkem, ve kterém je malé dítě. Podle výpovědí s ním nezacházel úplně dobře. Šli jsme to tedy zkontrolovat rovnou s kolegy z městské policie. V té době byly ještě povinné respirátory na veřejnosti, což muž také nedodržoval. Vypadalo to, že byl v podnapilém stavu a možná tam hrály roli i nějaké omamné látky. Po dlouhé době, co jsme se s ním dohadovali nejen o nasazení respirátoru, začal být nepříčetný a jednal velmi afektovaně, tak se strážníci rozhodli nasadit mu pouta. Při tom, jak ho do pout dostávali, se vzpouzel tak, že se odřel a rozkousl si ret. Byla proto také přivolána i záchranka, aby ho ošetřila a zkontrolovala jeho zdravotní stav. Potom také přišel někdo z orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a ti poté řešili situaci ohledně dítěte.
Předešli jste tedy i tomu, aby se dítěti něco stalo. Zachránili jste už i někomu život?
LZ: Nevím, zda se to dá zcela považovat za záchranu života, ale jednou, když jsme dělali prohlídku na ubytovně, jsme uslyšeli mužský křik. Vydali jsme se tedy zjistit, co se děje a našli jsme muže, který byl ve velmi špatném psychickém stavu. Podle toho, co říkal, tak se zrovna rozešel se svou přítelkyní a vypadalo to, že chce vyskočit z okna a vzít si život. Trochu jsme ho uklidnili, zavolali jsme hlídku a záchranku. Postarali se o něj. Byl poté i v léčebně, jelikož se přišlo na to, že trpí schizofrenií a má poruchu osobnosti.
Poté, co jste ve městě začali fungovat, snížilo se množství problémů, které běžně řešíte?
VG: Ano, řekla bych, že až o polovinu, a bez přivolání hlídky se nám podaří vyřešit 90 procent problémů. Často se už i stává, že se růzí squateři, kteří třeba popíjejí alkohol někde na veřejnosti, což je proti městské vyhlášce, zvedají a odcházejí, jen co nás zahlédnou.
S jakými reakcemi jste se zprvu setkávali, když jste toto povolání začali vykonávat?
LZ: Zpočátku byly ohlasy špatné. Když jsme šli například poprvé do terénu, tak nás lidé sledovali, zastavovali nás a mysleli si, že jsme třeba od kriminálky.
Jaké byly ohlasy z romské komunity?
LZ: Všichni nás zpočátku odsuzovali, protože si mysleli, že jsme se proti nim postavili a že budeme donašeči pro policii. Po čase ale zjistili, že jsme tu pro ně, a ne proti nim. Lidé si už na nás za tu dobu tolik zvykli, že když máme třeba chvíli dovolenou, tak se po nás ptají.
Bylo těžké se s negativními ohlasy vyrovnávat?
VG: Pro mě to bylo na začátku velmi náročné. Když jsem například měla poprvé řešit konflikt u někoho, koho znám od narození, tak jsem váhala, zda za ním vůbec dokážu jít. Věděla jsem ale, že musím, tak jsem prostě šla a zvládla jsem to. Také se mi ale stalo, že se se mnou například kvůli této práci přestaly bavit kamarádky. Tohle je ale moje profese a mám ji ráda, takže jsem to překonala. Nakonec si na to ale brzy zvykly a vyřešilo se to.
LZ: Já jsem už mnohé konfliktní situace jako ostraha předtím řešil, takže jsem na to byl zvyklý a nebylo tak těžké.
Co pro vás bylo zpočátku nejtěžší?
LZ: Byla to asi doba, než si lidé zvykli na to, že zahrávat si s námi nemá smysl, protože to potom musíme řešit s městskou policií, poté se státní a ve finále dokonce i s kriminálkou, když jde například o nějaké omamné látky. Zpočátku také bylo náročné se začlenit do pracovního kolektivu, protože ve společnosti panují předsudky, že Romové nechodí do práce nebo že třeba nepracují pečlivě. To vše ale během chvíle opadlo a teď společně s městskou policií tvoříme dobrý tým.
Máte od městské policie při řešení problémů podporu?
LZ: Určitě. Když řešíme nějaký větší problém a musíme přivolat hlídku, tak nás strážníci vždy podpoří. Většinou dotyčného upozorní na to, že to, co jim řekneme my jako asistenti, jim řekne i městská policie. Takové povzbuzení od kolegů člověka vždy velmi potěší. Také si myslím, že náš šéf je opravdu člověk na svém místě. Nechová se k nám nadřazeně, nedává nám najevo, že by byl něco více, a když s ním cokoliv důležitého potřebujeme řešit, tak se nám snaží vyjít vstříc. Za celou tu dobu jsem od něj neslyšel, že něco neexistuje, nebo, že se to v žádném případě nedá a podobně. I díky tomu pak člověk chodí do práce s radostí. Bohužel to tak není všude.
VG: Tuto práci také bereme jako koníček. Neděláme to jenom proto, abychom vydělali peníze, ale máme tuto práci velmi rádi.
Říkáte, že to tak ale není všude, co tím máte na mysli?
LZ: My totiž jednou nebo dvakrát za rok jezdíme na školení v Olomouci, kde se sejdou všichni asistenti z kraje. Když jsme tam například poslouchali kluky z některých jiných měst, tak jsme měli pocit, že se tam k nim nechovají dobře a berou je tak, že pro strážníky dělají jen tu nejhorší špinavou práci.
Jaké máte na práci vybavení?
VG: Máme u sebe donucovací prostředky. Obušek, pouta, slzný plyn a podobně. To je ale převážně k sebeobraně nebo ochraně kolegy. Za šest let jsme žádný donucovací prostředek vůči nikomu nepoužili. Konflikt se totiž vždy snažíme uklidňovat komunikací.
Jak se udržujete v kondici, abyste mohli toto povolání vykonávat?
LZ: Oba rádi sportujeme. Já jsem dříve chodil pravidelně do fitka, s touto prací je to ale trošku náročnější. Pořád si ale na nějakou aktivitu spolu najdeme čas, rádi máme třeba cyklistiku. V práci toho ale jinak hodně nachodíme, v průměru je to tak 20 kilometrů denně, takže občas býváme i hodně unavení. Jinak máme pravidelná školení sebeobrany.
Jaký by měl být správný asistent prevence kriminality?
LZ: Člověk by měl být vyrovnaný, měl by vědět, co od této práce může očekávat. Měl by umět komunikovat s lidmi a umět se vžít do situace člověka. Pokud si totiž neuvědomuje, že například i on může ztratit práci a domov, skončit na ubytovně, tak s těmi lidmi nedokáže jednat správně. Devětadevadesát procent práce je ale o komunikaci a o tom, jak se s člověkem dokážete domluvit. Také je potřeba nenosit si osobní problémy do práce, protože si to pak člověk jen vylévá na ostatních. Do této práce je potřeba chodit s čistou hlavou.
Loni v listopadu jste byli spolu s dalšími asistenty z kraje za svou práci oceněni. Co na to říkáte?
LZ: Bylo to velmi pěkné gesto. Kraj nám poděkoval za tuto práci, čehož si moc vážíme. Také je fajn, že nám kraj poskytuje různá tématická školení, posledně jsme měli téma kyberšikany, protože se kriminalita objevuje i na internetu. Stále si ale myslím, že je důležité o asistentech prevence kriminality mluvit a ukazovat lidem, co děláme.
Není pro vás náročné skloubit partnerský život s prací a neřešit spolu v práci třeba osobní problémy?
LZ: Na to, že jsme spolu 24 hodin denně, jsme si už dobře zvykli. Jakmile přijdeme do práce, tak se z nás stávají kolegové, po práci jsme zase partneři. Do zaměstnání vždy chodíme s čistou hlavou a řešíme spolu jenom práci. Je to vidět i na tom, že za pět let ani veřejnost nepoznala, že v soukromém životě tvoříme pár.
