„Snažíme se dělat to, co umíme nejlíp. Někdo pomáhá seniorům, jiný chodí sázet stromky a my se snažíme pomáhat dětem z dětských domovů,“ říká v rozhovoru lídr Radečků Ondřej Polák.
Vzpomenete si na začátky vaší práce pro dětské domovy?
Tehdy jsme byli hodně mladí, mně bylo nějakých osmnáct let a v té době jsme s kapelou hráli asi dva roky. Na festivalu Mohelnický dostavník jsme potkali našeho pozdějšího manažera Láďu Sobola, který se hodně angažoval v klubovém životě pro mládež, organizoval tábory, výlety a víkendové akce pro děti. Nějak v té době jsme se dostali k dětským domovům, protože nám to téma nebylo cizí. Moje máma měla opakovaně děti v pěstounské péči, tak jsme to prostředí mohli detailně poznat.
Jak vás napadlo udělat pro tyto děti časopis?
Napadlo nás to proto, že já i Láďa Sobol jsme měli blízko k psaní, tak to z toho tak nějak vyplynulo.
Každý nový projekt většinou provází obtíže. Jak to bylo ve vašem případě?
Musíte si uvědomit, že byla jiná doba a integrovat děti z dětských domovů s těmi z fungujících rodin bylo tehdy takřka sci-fi. Pamatuji si, že pro ty děti, které to neměly v životě jednoduché, byl zázrak cokoliv, bylo velmi snadné udělat jim radost. Začátky časopisu byly z dnešního pohledu až komické. Texty jsme psali na psacím stroji, obrázky kreslili, fotky se přetiskovaly xeroxem a všechno se pak na kopírce množilo a skládalo ručně. Bylo s tím asi tak desetkrát víc práce, než je s takovým časopisem dnes.
Jak vznikl název Zámeček?
V době začátků časopisu dětské domovy působily na bývalých oprýskaných zámcích, ve zchátralých kasárnách, děti na pokojích spaly po osmi, dvanácti... Když to srovnáme s dnešními dětmi, užívají si komfortu, dostávají sponzorské dary, dá se říct, že jim nic hmotného nechybí. Takže z tohoto pohledu je název časopisu vlastně aktuální i dnes.
Jak se Zámeček za těch pětadvacet let proměnil?
Měnil se s tím, jak se nám měnily možnosti. Posunuly se technologie, začali se nabalovat sponzoři, partneři, a tím i peníze. Je důležité říct, že zpočátku nás dětské domovy v oblibě neměly, ředitelé Zámeček nenáviděli. Dětem jsme totiž bez skrupulí odkrývali, co se děje za zdmi domova. A psali jsme i o tabuizovaných tématech. Třeba o tom, jaká je tam nesvoboda, kdy si děti nemohly vybrat ani zubní pastu nebo si holky nemohly říct, jaké chtějí používat hygienické potřeby. Když jsme psali o antikoncepci, tak ředitelé dohlédli na to, aby se časopis k dětem nedostal.
Dětský časopis, jemuž Klausová vzala dotace, podpořily desítky sponzorů |
To se dnes už určitě změnilo, Zámeček je někde jinde...
Dnes je Zámeček respektovaný časopis, který vedení domovů podporuje, dokonce do něj někteří ředitelé a ředitelky přispívají nebo jsou členy redakční rady. Změnilo se i to, že zatímco dříve jsme časopis dělali pro děti my, dnes už si ho z velké části dělají samy. To je podle mne největší úspěch, kterého jsme mohli dosáhnout, a mám z toho velkou radost. Samozřejmě supervize a editorská práce je na nás a stále do časopisu nějakou formou přispíváme, ale snažíme se do toho vstupovat co nejméně.
Ten přerod z časopisu pro děti na časopis, který si děti dělají víceméně samy, byl spontánní?
Pár let poté, co se časopis zaběhl, se začaly objevovaly děti, které měly zájem o psaní a šlo jim to. Založili jsme dětskou redakci a začali vychovávat malé novináře. Přibyly porady dětské redakce, talentované děti jsme vozili do Prahy, aby viděly, jak fungují velká média, televize. Rukama nám prošlo opravdu hodně talentů.
Například?
Třeba dnešní šéfredaktor Zámečku, Rom Lukáš Kotlár. Když jsme ho objevili, neuměl se ani podepsat. Měl však obrovskou chuť se učit, práce ho bavila, byl zapálený a hodně urputný. A dnes je z něj šéf známé pražské PR agentury, dokonce ho před časem přijala i britská královna Alžběta II. Je to úžasný příklad člověka, který se vyšvihl ze zbídačelého prostředí a teď sám pomáhá druhým.
Povězte, jaké byly děti z domovů před čtvrtstoletím a jaké jsou nyní?
Jsou to pořád ty samé děti, nemění se. I naše filozofie je stále stejná. Nesnažíme se dětem dávat dárky, ale zážitky. Vozíme je na bojovky, dobrodružné výpravy do lesa, děláme pro ně koncerty. Zážitky – to je dnes myslím téma i pro děti z funkčních rodin, protože je zahrnujeme dárky a ony už si jich ani neváží, neumí se z nich radovat.
Jaké děti vám prošly pod rukama, víte, co dnes dělají a jak se jim vede?
Je to celá řada příběhů, vždyť někteří jsou dnes už čtyřicátníci. Jsou mezi nimi bohužel i tací, kteří skončili špatně, jsou třeba v kriminále. A někteří sice byli na dně, ale dokázali se od něj odrazit a dnes se jim vede dobře, ty příběhy často zveřejňujeme. Třeba dívka, která se dostala do pěkné šlamastiky, ale nevzdala to. Dnes má zajímavou práci, fungující rodinu, děti. A pak jsou tu srdcaři, kteří se chytli už od chvíle, co jsme s nimi začali pracovat, vychovali jsme si je. Teď na tábory, které sami kdysi absolvovali, jezdí jako vedoucí a organizátoři.
Co vám projekt přináší, z čeho máte největší radost?
Asi z toho, když vidím posun v životě těch dětí z domovů. Muselo pro ně být hodně těžké překonat všechna protivenství, přesto to mnozí dokázali. Víte, nemám rád, když za dětmi z domovů přijedou celebrity, přivezou jim drahé dárky a fotí se s nimi a pak zmizí. To těm dětem nepomůže.
Stáli jste u zrodu časopisu. Vydržíte, nebo chcete štafetu předat dál?
Když se blíží uzávěrka, tak si někdy říkám, že už bych se na to nejraději vykašlal. Ale pak to vždy zaplaším.
