A vy se cítíte jak?
Zatím vidím, že je tady super atmosféra, spousta známých tváří. Nervozita se ale bude stupňovat s tím, jak se budou blížit závody.
Jste spokojený s přípravou?
Měli jsme docela intenzivní soustředění v tuzemsku a ve Švýcarsku. Myslím, že fyzicky jsem připravený dobře, ale jak se člověk vyspí před soutěží, to se uvidí až na místě.
Zahrnul jste do tréninku i nějaké nové prvky?
Začali jsme víc používat analýzu soupeřů, posledních pět dnů, možná týden, jsme po tréninku pozorovali, jak šermují moji potenciální soupeři: Japonec, dva Korejci nebo Nizozemec.
Co jste vypozoroval?
Odvodili jsme, že vlastně nic neumí (smích).
Opravdu?
Samozřejmě je to jen sranda, jsou to výborní borci, kteří umí šermovat. Ale když se na to člověk kouká, občas padne nějaký vtípek ve stylu: To je přeci jasné, dělá tohle, na to si dej pozor. Například Japonec Mineobe je bývalá světová jednička, má na to, aby olympiádu vyhrál. Je na místě si z toho dělat trochu legraci, ať se z toho člověk nepo…
Studujete u soupeřů spíš techniku, nebo taktiku?
To je dobrá otázka. My jsme se nesoustředili na techniku, ta je prakticky stejná u všech. Je nějaký základ, co musí umět každý šermíř. Co se týče toho chování, tak u něj jsme sledovali, jak člověk reaguje na planši. Nikde to není specifikované, ale my to cítíme.
Úspěchy dědy jsou motivující i svazující, přiznává kordista Jurka |
Co zdobí vás?
Myslím, že je to síla, nebojím se jít do akce. Nejsem podělanej, že bych čekal na jednom metru a betonoval. Beru se jako útočníka. Jsem hodně výbušný, chodím spíš dopředu.
V juniorech jste byl světovou jedničkou i mistrem světa. Cítíte, že jste za dva roky od té doby udělal progres?
Určitě. Pořád jsem ještě mladý kluk, posunul jsem se hlavně mentálně. Před třemi roky jsme vůbec neuvažovali o olympiádě, najednou se rok s rokem sešel a dostal jsem se na ni. To mluví samo za sebe.
Do Tokia jste se kvalifikoval díky vítězství na dubnovém kvalifikačním turnaji. Jak se vám od té doby změnil život?
Určitě přišlo zadostiučinění, že práce, kterou děláme, má smysl, má hlavu a patu. Jediné, co se změnilo, byl přístup lidí ke mně. Berou šerm, že je to sport, který má budoucnost. Nejsme banda, která si jde jen tak zašermovat, ale máme přístup profesionálů, kteří v tom chtějí udělat výsledky a mají na to.
A v samotné šermířské komunitě cítíte rozdíl?
Možná se víc soustředím na sebe, míň řeším, co dělají ostatní. Vím, že to, co dělám já, je správné. Tolik si nemusím připouštět malinké zpochybňování, když občas někdo řekne: Mohl bys to dělat jinak… Já si to samozřejmě nechám říct, ale pak to sám zhodnotím. Vím, že naše práce funguje, tak není důvod měnit.
Na hrách v letech 1976 a 1980 startoval váš děda, ulevilo se vám, že jste dostál rodinným očekáváním?
V tomhle mi moc pomohlo, že jsem ještě mladý. V šermu jsem na olympiádě nejmladší, jsou tam lidi od 28 let a výš. Nízký věk mi pomohl, říkal jsem si, že když se nedostanu teď, tak se dostanu potom. A když se náhodou nedostanu potom, tak budu mít ještě další šanci.
Přesto jste se kvalifikoval už do Tokia. S jakými odlétáte ambicemi?
Určitě je úspěch, že tam vůbec jedu, kvalifikační kritéria jsou totiž strašně složitá. Když nemáte tým, tak se vám neotevírají tři volná místa. Mimo týmy se do Tokia dostali jen tři Evropani a je nás tam dohromady 36. To samo o sobě ukazuje, jak je těžké se tam dostat. Ale když už to zvládnete, tak chcete udělat výsledek.
