Jaké to je, trénovat v té zimě?
Hrozné... Ba ne, veslaři jsou na zimu zvyklí, moc si vybírat nemůžeme. Ale máme oblečení z kvalitního materiálu, dá se to přežít.
Čím se liší olympijská sezona?
Závodníci tomu dávají všechno. Mají své profese, studují, ale letos pracují na půl úvazku nebo přerušili školu. A Kanaďanka Zeemanová se Švýcarkou Gmelinovou trénovaly přes zimu na Novém Zélandě s Emmou Twiggovou, mistryní světa z roku 2014, která loňský rok vynechala. Všechny si tak sezonu prodloužily. Ale jsou to mladé holky, jen Twiggové je devětadvacet.
Pociťujete snad příznaky věku?
Nepociťuju, ale těch deset let, kolik mezi námi je, to je přece jen dost velký rozdíl.
Ondřej Synek říkává, že pociťuje svých třiatřicet už při ranním zavazování tkaniček. Vy také?
To ne, ale mladší člověk není tolik psychicky opotřebovaný. Může trénovat téměř neustále, v podstatě nepotřebuje velké odreagování a zvládá to.
Vy to ale zvládáte taky, ne?
Ano, ale když je člověk starší, je taky unavenější – fyzicky i psychicky. Všechno je náročnější.
Zmínila jste odreagování. Potřebujete ho víc než dřív?
Určitě, protože dělám vrcholový sport už šestnáct let a se stoprocentním nasazením. Vlastně bez velkého odpočinku tlačím tělo do maximálního zatížení.
Jak vaše odreagování vypadá?
Člověk potřebuje taky nějaký volný čas, třeba jezdíme na kole, ráda jsem mezi kamarády. Těmi závody a soustředěními přicházíte o spoustu „obyčejných“ věcí, což nechci.
Nedávno jste absolvovala první závody a na Světovém poháru ve Varese jste poprvé v životě na velkém podniku jela finále C, přitom od roku 2001 byla vašimi nejhoršími výsledky pouhá dvě finále B. Byla jste zklamaná?Očekávala jsem lepší výsledek, ale nedělám z toho žádné závěry, olympiáda je až v srpnu. A hodně soupeřek je v přípravě dál – chystají se na závěr května na olympijskou dokvalifikaci, což já po druhém místě z loňského šampionátu nemusím.
Když si vzpomenete na hry v Londýně, co se vám vybaví?
Samozřejmě zlatá medaile, ale celý příběh. Atmosféra, lidi, patálie s mezižeberním svalem, profesor Kolář, který mě dával dohromady. A finále, to byl hezký zážitek.
Změnilo zlato váš život?
Díky tomu jsem potkala zajímavé lidi – na regatě v Henley se mnou mluvily veslařské ikony Steve Redgrave a Matthew Pinsent. Taky se zúčastňuji různých akcí, určitě mě to obohatilo.
Zdálo se, že řeknete – třeba jsem se bavila s Martou Kubišovou...
S paní Kubišovou bych se setkala ráda, ale pro mě byli zajímaví ti dva bývalí veslaři. Kdybych nevyhrála olympiádu, asi by o mě nezavadili.
Rok před Londýnem jste vyhrála mistrovství světa. To na setkání s legendami nestačí?
Nevím, jestli to vůbec zaregistrovali. Mistr světa a olympijský vítěz je dost velký rozdíl.
Loni v říjnu jste si vzala kajakáře Pavla Topinku. Řešila jste, s jakým jménem vykročíte za olympijskou obhajobou?
Ano, a celkem dlouho. Chtěla jsem se jmenovat Mirka Topinková, pak Mirka Topinka, ale to mi nepřišlo české. Vyhrála varianta Topinková Knapková, tak o mně veslaři vědí. Je to bez pomlčky, tu na matrice nechtějí, jen při vyplňování formulářů je to dlouhé. Ale v budoucnu budu Topinková, od manžela mám obrovskou podporu.
Promiňte otázku – biologické hodiny tikají?
Už asi patnáct let.
Po Riu tedy přijde čas na rodinu?
Tak to plánujeme.
