Šermířský tým byl naposledy na hrách v Barceloně 1992. Teď na to navážou kordisté Jiří Beran, Jakub Jurka, Martin Rubeš a Michal Čupr díky senzačnímu postupu do finále soutěže družstev na Světovém poháru v Tbilisi. „Prostě bomba,“ shrnul Jurka, kapitán českého týmu.
Jaký byl let z Tbilisi?
Hodně pohodový. Oslavovalo se, jak se patří.
Větší emoce vás tedy zaplavily po prvním postupu na hry do Tokia?
Určitě, protože v šermu je tak specifická kvalifikace, že se na olympiádu dostane minimum lidí a ještě v jednadvaceti. Byl jsem tam jen s tátou, pouto otec–syn, trenér–svěřenec. Silné. Teď to bylo zadostiučinění, ne náhoda. Muselo se to sejít v jeden den, jediný postupový klíč. Měsíc před závody se mi zdálo, měl jsem živou vizualizaci, že je to 44:44 stejně jako s Maďarskem a musím dát zásah, abychom jeli na olympiádu. Probíhá mi mráz po zádech. Měsíc jsem se budil zpocený ve tři ráno, obden mi bylo zle, čtrnáct dní jsem nespal kvůli tomuhle okamžiku.
Proti ruským sportovcům nic nemám, bavím se s nimi a často to jsou féroví kluci i přes kulturní rozdíly a historii. Ale jsou v blbý čas na blbém místě. Je správně, že jsou perzekvováni za to, co dělá jejich země.
