Když v roce 1996 startovala v Česku druhá mobilní síť a byla nastartována privatizace SPT Telecom, zdálo se, že se blýská na lepší časy. Tehdejší Eurotel dostal konkurenta a musel poměrně znatelně přehodnotit svoji politiku. Dvě štiky na poměrně malém rybníce se musely hodně snažit, aby si své zákazníky udržely.
Mobilní telefon byl v té době poměrně luxusní záležitostí a úkolem operátorů bylo zajistit, aby ho chtěl každý. Operátoři do svých zákazníků investovali a připravovali stále nové a nové služby. Dokonce jsme byli v několika případech něčím na způsob testovacích králíků a některé novinky uváděli naši operátoři jako úplně první na světě.
Jenže od těch dob už ve Vltavě uplynulo hodně vody a vývoj se úplně obrátil. Jestliže dříve připomínali čeští mobilní operátoři štiky, dnes jsou to spíše kapři líně se povalující v poklidném bahně. Nejenže už dávno nejsou na špičce světových trendů. Ačkoli jejich ceny patří k nejvyšším v Evropě a společnosti každoročně vykazují vysoké zisky, s novými službami a inovacemi šetří jako s šafránem.
Jak jsme se z premiantů stali poškoláky?
Redakce Mobil.cz vybrala deset nejhorších rozhodnutí v oblasti telekomunikací. Je nám jasné, že jde o poněkud subjektivní výběr – to, co pro jednoho může být úspěchem, může být pro jiného chyba. Často může jít o sázku na špatného koně, kdyby to které rozhodnutí vyšlo, byl jeho původce nošen na ramenou. Ale takový je zákon byznysu.
Na všechna rozhodnutí jsme se snažili dívat z pohledu zákazníka, uživatele. A tomu je podle nás jedno, jestli funguje konkurence nebo regulace. Zákazníka zajímá, jestli platí co nejméně za co nejlepší služby. Kdo tedy podle nás může za to, že platíme hodně za mizerné služby? Tady je naše "hitparáda".
1. Privatizace SPT Telecom
Skoro symptomaticky musíme začít hodně nepovedenou privatizací tehdejšího státního podniku SPT Telecom. Do dominantního pevného operátora vstoupilo jako strategický partner konsorcium TelSource, složené z firem KPN Telecom (Nizozemsko), Swisscom (Švýcarsko) a AT&T (USA). Všechny tři firmy měly později ve svých mateřských zemích potíže. To jistě k neúspěchu privatizace přispělo.
Konsorcium získalo na pět let jen menšinový podíl, ale velkou část rozhodovacích pravomocí. Chovalo se tedy celkem logicky, snažilo se v omezeném získat zpět své investice. Motivace k nějakému výraznému rozvoji české firmy tedy chyběla a klesala s tím, jak bylo stále jasnější, že k plánovanému navýšení podílu v SPT Telecom nedojde.
Přitom právě v této době se lámal chleba a strategický partner měl přinést investice a nové technologie. Jenže vládou zvolený způsob privatizace právě tohle nepřinesl a je otázkou, jestli přinést mohl.
2. Disproporční cena za terminaci hovoru mezi mobilní a pevnou sítí
Podobný problém řeší prakticky celá Evropa. V době boomu liberalizace v telekomunikacích a odstátňování monopolních pevných operátorů přešli nastupující a draví mobilní operátoři do ostré ofenzivy. Mimo jiné se jim podařilo prosadit poměrně razantní rozdíl mezi cenou za terminaci (ukončení) hovoru v pevné a mobilní síti.
Oč jde? Pokud zákazník volá z jedné sítě do druhé, platí operátor, v jehož síti hovor začíná, poplatek tomu, v jehož síti hovor končí (terminuje). Když tedy voláte například z mobilní sítě T-Mobile na pevnou linku v síti O2, zaplatí T-Mobile O2 tzv. terminační poplatek. Došlo ale k tomu, že mobilní operátoři – s poukazem na vyšší náklady na budování a provoz mobilní sítě – dosáhli toho, že poplatek za terminaci hovoru v mobilní síti je několikanásobně vyšší než poplatek za terminaci hovoru v pevné síti.
Pro zákazníka to znamená jediné, volání z mobilu na pevnou linku je poměrně levné. Naopak cena za volání z pevné linky na mobil neúměrně vysoká. A právě tato disproporce je u nás poměrně výrazná. A i když se postupem času trochu snížila, stále je pevný operátor v jisté nevýhodě.
3. Podpora ISDN
Právě nevhodně zvolený způsob privatizace a z ní plynoucí nejasná budoucnost může za to, že Český Telecom (SPT Telecom) nedokázal dostatečně rychle modernizovat svoji síť a smazat jisté technologické zaostávání. Jedním z důsledků toho bylo, že plně digitální linku ISDN začal nabízet až relativně hodně pozdě.
ISDN byla na svou dobu velkým zlepšením a při využití obou kanálů umožňovala připojení k internetu tehdy neuvěřitelnou rychlostí 128 kb/s. Problém byl v tom, že než se SPT Telecom odhodlal ISDN nabídnout, jeho éra ve světě pomalu končila. A management stál před nelehkým úkolem – máme po velmi krátké době odepsat nemalou investici?
Vzhledem k tomu, že vlastnická struktura byla nejasná a prvotním zájmem státu byla vždy co nejvyšší dividenda, byla odpověď docela jednoduchá. A tak se v Česku podporovalo ISDN dlouho po tom, co bylo jasné, že budoucnost patří ADSL. A právě váhání pevného operátora s ADSL přineslo spoustu dalších problémů.
4. Lenost alternativních operátorů
Již začátkem devadesátých let vytvořil nový telekomunikační zákon prostor pro vznik konkurence. V Česku vzniklo množství alternativních operátorů, bohužel většina z nich měla jasný plán - co nejrychleji vydělat co nejvíce peněz. Přitom pokud možno bez větších investic. A tak až na výjimky ani neuvažovali o nějakém budování vlastní sítě a zaměřili se na to, aby Českému Telecomu odlákali co nejvíce velkých firem.
Malí domácí zákazníci nebyli povětšinou jejich cílem, proč taky – útraty malé, starostí spousta. Je pravda, že alternativní operátoři neměli z počátku na růžích ustláno a Telecom jim ve startu celkem úspěšně bránil. Bohužel to vedlo k tomu, že nakonec se většina z nich soustředila především na to, aby znemožnila Telecomu cokoli vylepšit.
Ukázalo se to například na zpřístupnění místní smyčky (LLU), po kterém alternativní operátoři tolik volali..Problém je, že aby mohli alternativní operátoři LLU využívat, museli by investovat nemalé prostředky do svého zařízení na ústřednách. A k tomu se příliš nemají. Oblíbenou výmluvou je, že cena za pronájem místní smyčky je u nás příliš vysoká. Přitom jednoduchým pohledem do celoevropských přehledů vydávaných Komisí je patrné, že Česko z průměru nijak nevybočuje.
A tak i Volný pokrývá jen malé procento českých pevných linek. Většina ostatních zvolila jednoduchou metodu – počkat si na velkoobchodní nabídku Telecomu, k cenám přidat vlastní marži a vydat ji jako vlastní ceník.
5. Odklad ADSL
Jedna z věcí, kterou alternativní operátoři zákazníkům rozhodně neprospěli. Když se v roce 2002 Český Telecom konečně odhodlal nabídnout ADSL, udělal to z hlediska hospodářské soutěže nepříliš chytře. Nezveřejnil totiž velkoobchodní nabídku, takže mu alternativní operátoři nemohli z jeho ADSL koláče ukousnout. Obrátili se proto na regulátora a žádali nápravu.
Výsledkem bylo, že zákazníci si na ADSL museli ještě pěkných pár měsíců počkat. Jistě, alternativním operátorům to pomohlo dostat se k perspektivnímu zdroji peněz, ovšem zákazník, který se konečně těšil na připojení bez nutnosti počítat sekundy, měl smůlu. Situace se rychle chopili mobilní operátoři a zavedli datové paušály. A to se nám vymstilo později.
6. Nahé (naked) ADSL
Pravdou je, že ona původní nabídka ADSL rozhodně nijak lákavá nebyla. Snad za tím byl přetrvávající trochu macešský vztah Telecomu k této technologii. Podle našeho názoru udělal pevný operátor ještě jednu strategickou chybu – dodnes nenabídl tzv. nahé ADSL. Tedy možnost pořídit si připojení bez nutnosti platit hlasový paušál na pevné lince.
Částečně za to mohla táhnoucí se neprivatizace, kdy si nikdo výrazně nedovolil zasáhnout do struktury výnosů společnosti. Šlo opět hlavně o to Telecom prodat co nejdráže. A i když by se pravděpodobně propad v hlasových službách vyrovnal vyššími příjmy z dat, bylo to příliš velké riziko.
Ačkoli s příchodem nových lidí do Českého Telecomu, stojících nejen za rozhýbáním ADSL, ale třeba i za z jistého pohledu revolučními tarify Volno a Víkend, začal konečně pevný operátor chápat ADSL jako jednu z mála šancí jak přežít, k nabídnutí nahého ADSL se neodhodlal dodnes. Je to škoda, zbytečně přichází o tisíce zákazníků ročně. Část z nich by přitom zřejmě klidně zůstala, i kdyby cena za nahé ADSL nebyla nijak výrazně nižší, než současná platba za ADSL a hlasový tarif.
7. Konec "českých" operátorů
Bude se to zdát možná trochu nostalgické, ale když se na celou situaci podíváme s určitým nadhledem, není o tom sporu. K výraznému zpomalení ochoty k investicím v případě mobilních operátorů došlo v okamžiku, kdy je pohltil silný nadnárodní operátor.
Je to logické, nadnárodní firma za českého operátora zaplatila nemalou sumu peněz a její vlastníci je chtějí dostat zpět. Akcionáři přitom nechtějí čekat deset a více let, investice se musí vrátit rychle – pochopitelným krokem je proto snížení nákladů (a tím i investic) a orientace na co nejvyšší dividendu.
V tom okamžiku se jen těžko dá očekávat, že investice poplynou do služeb, které okamžitě neponesou měřitelný zisk. Asi nejmenší vliv měl vstup T-Mobile, tehdy proti němu totiž stáli dva malí lokální hráči, se kterými musel soupeřit. Jakmile si ale O2, T-Mobile a Vodafone rozdělili pozice, rozhodování se z Prahy přeneslo do Londýna a český trh přestal být zajímavý.
8. Internet 4G
Kdyby byl žebříček sestaven od nejhoršího rozhodnutí, právě T-Mobile a jeho Internet 4G by patřilo jedno z nejčelnějších míst. O tomhle nebylo v redakci sporu. Podle toho, že zájem zákazníků zůstává daleko za plány, to už zřejmě začíná být jasné i T-Mobile.
Spuštění služby Internet 4G bylo trochu hysterickou reakcí T-Mobile na to, že Eurotel na frekvencích své původní NMT sítě spustil síť CDMA. T-Mobile se vylekal, že by mu mohl konkurent ukradnout podíl na připojení k internetu. V Česku se totiž mobilní operátoři nesnažili datovými službami oslovit zákazníky, kteří pracují na cestách. Snažili se využít váhání Českého Telecomu s ADSL a nabízet domácí připojení k internetu přes mobilní síť. Ve světě nevídané a nelogické.
Místo aby T-Mobile využil získanou 3G licenci k tomu, aby začal nabízet skutečně mobilní internet, sáhl po variantě UMTS TDD. Ta byla v licenci přidělena jako doplněk a s výjimkou několika asijských zemí se nikde na světě nevyužívá. Bohužel, než T-Mobile svou službu pořádně rozjel, rozhoupal se Telecom s ADSL, a tak je počet zákazníků ochotných koupit si unikátní technologii od jediného výrobce méně, než se čekalo.
V Česku to znamená, že skutečnou 3G síť nabízí jen jediný operátor, tedy dnešní Telefónica O2. Vzhledem k tomu, že nemá konkurenci, nic ji nenutí pokrytí výrazně rozšiřovat. A tak majitelům plynou rychle zpět investované peníze a my jsme na tom s 3G hůře než v Rumunsku.
9. Vodafone a licence na 3G
Jestliže si T-Mobile licenci na 3G aspoň pořídil, tehdejší Oskar z tendru odstoupil úplně. Těsně před prodejem se původní majitelé Oskara pokusili zvýšit tržní cenu společnosti a licenci dodatečně získali. Dokonce na tom vydělali, protože se jim podařilo zaplatit za licenci méně než Eurotel a T-Mobile.
Vodafone však chtěl především získat zpět investované peníze. A tak i když měl dokonce o něco lepší pokrytí Prahy signálem 3G než Eurotel, nakonec se vedení rozhodlo investice do této oblasti utlumit. Vodafone dokonce požádal o roční odklad, aby nemusel plnit podmínky licence. Zákazníci Vodafone jsou na tom tak úplně nejhůře – u O2 i T-Mobile mají aspoň nějakou alternativu, jak se připojit k internetu.
10. Pravomoci ČTÚ na ochranu spotřebitelů
Začali jsme špatnými rozhodnutími české politické reprezentace a stejně i skončíme. Ještě jednu specialitku v Česku máme, do telekomunikačního trhu zasahuje jak Český telekomunikační úřad, tak Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Ne vždy je přitom jasné, kde končí pravomoci jednoho a začínají pravomoci druhého.
Ve světě je přitom poměrně běžné, že regulační orgán má na telekomunikačním trhu i pravomoci orgánu pro ochranu hospodářské soutěže a má na starosti i ochranu spotřebitele. Je to proto, že telekomunikační trh je přece jen hodně odlišný a hospodářská soutěž v něm funguje trochu jinak, než v ostatních oborech. Takto funguje například britský Ofcom, ale i další regulátoři. Navíc Ofcom má i pravomoci chránit spotřebitele.
U nás odborníci doufali, že tento problém vyřeší novela telekomunikačního zákona. Bohužel nestalo se, a tak ČTÚ má stále jen velmi omezené pravomoci donutit operátory, aby začali dělat něco, co je výhodné pro zákazníky a ne jen to, co je výhodné pro akcionáře. Škoda, další z promarněných šancí.
Tak takhle vypadá žebříček podle Mobil.cz. Které z výše zmíněných rozhodnutí způsobilo zatuchnutí českého telekomunikačního trhu podle vás?
