„Táta má kamaráda Karla Čermáka, což je kuchařský mistr, jeden z nejlepších za socialismu v Liberci. Díky němu se mi podařilo získat staré jídelní lístky,“ vyprávěl Řeháček, který o starolibereckých hospodách nedávno hned dvakrát vyprávěl před natřískaným sálem libereckého Experimentálního studia.
Za socialismu bylo běžné, že se v pohostinstvích pořádaly specializované týdny, věnované kuchyni některé země, anebo třeba staročeským pokrmům.
V kavárně Nisa se tak konal u příležitosti oslav Velké říjnové socialistické revoluce v listopadu 1978 Týden sovětské kuchyně.
K mání tu byl třeba Kyjevský kotlet anebo Basturma ze svíčkové. „Ta stála jednadvacet korun, což byla na tehdejší dobu celkem pálka,“ upozornil Řeháček.
Soté Ještěd nebo špíz Obří Sud
V dnešním Radničním sklípku, který se tehdy jmenoval Radniční sklep – bez zdrobněliny –, byl zase počátkem osmdesátých let Týden slovenské kuchyně, připravený kolektivem kuchařů z Restaurací Prešov.
„To byl družební podnik Restaurací Liberec. Piešťanské sviečkové rezy so zemiakovými hranolky a šalátom vyšly tenkrát na neuvěřitelných pětačtyřicet korun,“ prozradil Řeháček.
Stejně jako piešťanští kuchaři i pracovníci Restaurací Liberec vyjížděli se svými jídly do jiných měst – vařili třeba v pražském Národním domě. „Pokrmy prezentovali pod regionálními a vcelku bizarními názvy: Soté Ještěd, Vepřové žebírko LVT, Špíz Obří Sud nebo Omeleta Příšovice – podle tamní drůbežárny,“ dodal Řeháček.
Postilion byl jediný podnik první cenové skupiny
I v jiných hostincích připravovali tematicky zaměřená menu. U Beránka se tak servírovala babiččina kuchyně, v Postilionu asijská a v kavárně Pošta indická. Zlatý lev lákal na zvěřinové hody. „Mimochodem, Postilion byl jediný podnik první cenové skupiny v Liberci. I kavárny Nisa nebo Pošta už byly takzvané dvojky,“ zmínil Řeháček.
Staročeská kuchyně v kavárně Nisa roku 1984 nabízela Zázrak po Klatovsku, Baráčnický koláč, Plzeňskou uhlířinu, Husí krev na cibulce a další dobroty. Tentýž podnik pořádal v lednu 1975 také Medvědí hody. „Traduje se, že pokrmy byly připraveny z medvěda, kterého zastřelili v zoologické zahradě. Ale co je na tom pravdy, těžko říct, “ pousmál se Řeháček.
Nabízely se tehdy i krajové speciality: restaurace v obchodním domě Ještěd zvala na Lužickou bramboračku, Podještědskou roštěnou či Jizerský koláč. „V té době tady ale samozřejmě žádné regionální speciality neexistovaly, možná tak něco z Podkrkonoší a z Podještědí, doplnil patriot.
Jak už to tak u Řeháčka bývá zvykem, pokud se do nějakého tématu ponoří, výsledkem badatelství bývá zpravidla kniha. Co tentokrát? „Zatím nevím,“ směje se Řeháček. „Kdysi vyšla knížka o jabloneckých hospodách, možná by nebylo špatné vytvořit něco i o těch libereckých. Materiálu mám rozhodně vcelku dost a lidi to zajímá. Myslím, že by to k nějaké knize směřovat mohlo.“
