„Liberec leží v kotlíku mezi Jizerskými a Lužickými horami. Když na podzim začne slunce ztrácet sílu, stéká z kopců studený vzduch a zaplavuje nás mlhou, a to nejen přízemní do dvou metrů, ale i nad dva metry výše.“
Proto to někdy v Liberci vypadá jako v Londýně, i když tu nemáme Temži. Proudění se změnilo ze severozápadního na jihozápadní. A není to jediná místní zvláštnost z hlediska počasí.
Tou další je podle Svátka fénový efekt, typický třeba pro Alpy.
„Jsme v kotlině orientované na severozápad a jihovýchod a ze zhruba 52 procent tu vanou větry právě z těchto směrů. Nejvyšším bodem je Ještěd, který je od nás vzdušnou čarou pět kilometrů, a když na jeho návětrnou stranu fouká vítr kolmo, může nastat situace typická pro vysoké hory. Na návětrné straně je výrazně chladněji než na straně závětrné. Je to typické pro Alpy. Proto je za kopcem úplně jiné počasí než před ním.“
Svátek působí na stanici už osmadvacet let a může srovnávat. Podle něj už přestává platit rčení místních, že Liberec je nočníkem Evropy.
Proudění se změnilo ze severozápadního na jihozápadní
„Máme tu dlouhodobý průměr srážek od roku 1961 do roku 1990 a ten udává, že jejich průměrný úhrn je 805 milimetrů za rok. Jsme na severu, tak padá víc, ale proudění se změnilo ze severozápadního na jihozápadní, takže víc dešťů spadne na jihu až po Prahu. O tom svědčí i to, že povodně bývají častěji na jih od nás, takže my v Liberci jsme šetření víc,“ vysvětluje Svátek.
I on už ale zažil extrém z hlediska počasí: největší liják. „Bylo to 23. června 1992, měl jsem službu, celý den pršelo, jako když obrátíte konev dnem vzhůru, a spadlo 122,2 milimetru vody. To je 122 litrů na každý metr čtvereční. Zem už nevsakovala, a když jsem šel dělat měření ven, brodil jsem se po kotníky ve vodě. A to si vezměte, jaká je letiště obrovská plocha,“ vzpomíná Svátek.
Bylo to dokonce víc než 7. srpna 2010, kdy se krajem prohnala ničivá blesková povodeň. V Jizerských horách tehdy napršelo až 190 milimetrů za den, to je čtvrtina celého roku, a na Bukovci dokonce přes 200 milimetrů za den. Ve srovnání s tím povodeň Liberec jen lízla.
Před povodněmi se na horách srazilo několik front
„To bylo v horách. Tam vždycky prší víc. Navíc se tam srazilo několik front. U nás na letišti spadlo 99 milimetrů, den před tím 67 a den poté 22 milimetrů. To je podstatně méně. Takže těch 122 je opravdu nejvíc,“ podotýká Svátek.
Vedle budovy meteostanice je zahrádka obehnaná úhledným bílým plotem. Zatímco jiní pěstují květiny, zeleninu, nebo obojí, tady v ní kralují zvláštní přístroje. Některé připomínají obří vodácké lahve, lavory, skříňku na potraviny se žaluziemi nebo stožár s větrníky. Na vyvýšeném podstavci tu trůní i křišťálová koule.
„Z ní ale nevěštíme. Je to helioměr na měření slunečního svitu. Patří mezi klasické přístroje, kterými jsme měřili vždycky. Vedle nich tam jsou ale i moderní automatická čidla, napojená na počítače,“ popisuje Svátek.
Automatiku třikrát měsíčně pracovníci stanice kontrolují a zjišťují, jestli se shoduje s klasickými přístroji.
„Některé údaje, jako například srážky nebo přízemní teplotu, srovnáváme denně. Výsledky měření a pozorování jdou každou hodinu do Komořan. Část předvyplní automatika, část dopisujeme my. Když vypne, a i to se stalo, když do přístroje na měření větru uhodil blesk, odpojíme čidla a údaje vyplňujeme ručně. Každou hodinu, po celý den a noc. A v Liberci se měří počasí nepřetržitě od roku 1900 a stanice v Růžodole od roku 1946, takže už je co srovnávat,“ dodává Svátek.
