Každý den je čekal budíček v půl sedmé ráno a čtyřicet kilometrů s těžkými batohy na zádech. Trasu nakonec mladí muži pokořili za 67 dní a podle neoficiálních turistických tabulek by měli být mezi deseti nejrychlejšími cestovateli, kteří tuto cestu zdolali.
„Ušli jsme nakonec více, než jsme si naplánovali. Z původní trati jsme totiž museli několikrát uhnout, jelikož někdy byl terén velmi těžko prostupný,“ vypráví Dominik Liška.
Velká krize, při které vypnuly nohy
Prvních čtrnáct dní bylo podle mladých cestovatelů fyzicky nejnáročnějších. „Chvíli trvalo, než si tělo na zátěž zvyklo, než jsme se rozchodili, nastavili batohy. Měl jsem ovšem i velkou krizi, kdy mi úplně vypnuly nohy, ale překonal jsem to,“ přidává Liška. Pak prý přišla zátěž psychická.
„Nejhorší je vyrovnat se s tím, že musíte brzy ráno vstát a máte před sebou čtyřicet kilometrů chůze a takhle dalších čtyřicet dní. S tím se musíte hodně srovnat,“ dodává Liška.
Jeho kolega Jiří Kočíb doplňuje, že nejhorší byly přechody kopců. „Léto do Norska přichází celkem pozdě. Všude tedy byly bažiny, voda, naprosté minimum turistických značek. Několikrát jsme trasu museli obcházet,“ říká Kočíb.
Marek Cón vzpomíná zase na zážitky z posledních dnů výpravy. „Počasí nám vyšlo takřka na jedničku, ale poslední dny brutálně pršelo a foukal silný vítr, že se skoro nedalo chodit. To jsme si trochu sáhli na dno,“ vzpomíná Cón.
Balík s náhradní obuví se na severu toulá dodnes
Studenti však vzpomínají především na různé zážitky, které se jim během túry udály. Třeba jak čekali na otevření obchodu nedaleko banky.
„Náhle ze dveří banky vylezl pán a pozval nás dovnitř. Uvařil nám všem kávu, mohli jsme si u něj nabít mobilní telefony a elektroniku a ještě nám půjčil suché ponožky. Slíbili jsme mu, že mu na ně napíšeme recenzi,“ směje se Kočíb.
Trochu hořce se mladý dobrodruh usmívá i nad další historkou. „S Dominikem jsme s sebou měli jen jedny boty, botasky, přes které jsme si za deště dávali nepromokavé návleky. Jenže na asfaltových úsecích jsme takřka prošoupali podrážky. Nechali jsme si proto z Česka poslat balík s náhradní obuví. Česká pošta slibovala jeho doručení do pěti dnů. V Norsku nakonec nebyl ani za čtrnáct dnů a nedávno jsme zjistili, že se toulá ještě někde ve švédském Malmö,“ vysvětluje Kočíb.
Turisté se na cestě živili svými zásobami a zbytek nakupovali v místních obchodech. „Moc jsme si ale neužívali, jelikož Norsko patří mezi nejdražší země na světě. Jedli jsme hlavně těstoviny s různými konzervami a omáčkami. Moc je teď nechci vidět,“ doplňuje Liška.
Ten přidává i charakteristiku Norů. „Lidé nás před začátkem výpravy například varovali, že Norové neberou stopaře. Potřebovali jsme se totiž při příjezdu do Osla dostat na jih Norska, abychom mohli začít naši túru. Nebyla to pravda, zastavili nám takřka hned. Byla to samá drahá a luxusní auta jako Tesla, Volvo, Porsche,“ vzpomíná Liška.
Norové nejsou tak vřelí jako jižní národy
Podle něj nejsou Norové tak vřelí jako třeba jižní národy. „Pokud je však oslovíte, že potřebujete s něčím pomoci, jsou velmi ochotní,“ dodává Cón.
Jelikož mladí turisté hovořili také o psychické zátěži, nabízí se otázka, jak zvládali ponorkovou nemoc. „Docela to šlo. Vše totiž řešila hra kámen, nůžky, papír. Tím se řešilo, kdo ponese odpadky, kdo umyje ešus a podobně. Na člověka, který měl však za sebou sérii proher, se moc nesmělo mluvit,“ směje se Kočíb.
„Zase ale jste si mohli v lesích, kde jsme takřka nepotkali člověka, pořádně nahlas zařvat a zanadávat,“ podotýká Liška.
Pro Lišku a Kočíba nebylo Norsko první dlouhou pěší poutí. Před třemi lety šli po vzoru básníka Karla Hynka Máchy z Prahy do Benátek. Tehdy ovšem museli ujít přibližně polovinu nynější vzdálenosti.
„Na příští rok žádnou túru neplánujeme, ale rád bych časem Dominika překecal, abychom jeli někam na kole a zhnusili si další pohyb,“ uzavírá Kočíb a přidává pozvánku. V sobotu 4. listopadu čeká studenty přednáška o norské pouti v jabloneckém klubu Woko.
