Na půdě visí houpací síť, v přízemí Liščí boudy vás laskavě hladí po dlaních a prstech rokajlové sekané perličky. Německy se jim říká Smelzperlen, anglicky Seed Beads - tedy semínkové perly. Leží ve válci, zapuštěném do dřevěné desky. Na jejím konci stojí barevné skleněné tyče v řadě jako vojáci.
„Pokud se někdo prohrabuje rokajlem, nabere si ho do dlaně a drobné korálky propouští mezi prsty, má tady takovou skleněnou terapii,“ říká Libor Čech, správce Liščí boudy v jizerskohorském Kristiánově a bývalý záchranář z horské služby. „Když ale každý večer uklízím perličky vysypané na desce a na zemi, tak nemůže být o terapii ani řeč.“
Návštěvníci se nemají cítit jako v muzeu
Sklářská chalupa v jizerskohorském Kristiánově pochází z druhé poloviny 18. století. „Chceme, aby si ji návštěvníci užili a necítili se jako v muzeu,“ tvrdí Petr Nový, hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie, kam Liščí bouda patří.
„Ukazujeme výrobu kristiánovské sklárny. Lidé si mohou sáhnout nejenom do rokajlu, ale také na další sklo, které tady vznikalo. Jedná se o repliky. Dochované historické sklo nemůžeme z bezpečnostních důvodů v Kristiánově vystavovat, máme ho ve stálých expozicích jabloneckého muzea.“
Roubenka v Kristiánově se během obnovy přiblížila původnímu vzhledu, ale zároveň vstoupila do 21. století. Nepatřičný bonnský šindel na střeše nahradili pokrývači horským štípaným šindelem ze smrku. Kamenné podezdívky budovy prošly opravami, nebo je zedníci úplně vyměnili.
Zmizely trámy napadené dřevokaznými škůdci. Tesaři místo nich dodali nové, opracované tradičním řemeslným způsobem. Na roubení bývalé Liščí boudy už nestraší solární panel. Elektřinu pro Památník sklářství dodává benzínový agregát, ukrytý v podzemí.
„Až do konce druhé světové světové války byla Liščí bouda místem, kde našli horalové i turisté přístřeší a občerstvení,“ upozorňuje Nový. „Jsme rádi, že se nám povedlo do rekonstrukce zahrnout také bufet s posezením uvnitř Památníku sklářství a zastřešenou venkovní terasu.“
Bouda skrývá model osady Kristiánov
Na cestě od Nové Louky na Kneipu jde o jediné občerstvení. Pro ilustraci, tři deci kofoly vyjdou na 15 korun. Točenou jedenáctku Skalák si koupíte za 30 korun. Střecha terasy poskytuje lidem útočiště, pokud je na cestě Jizerskými horami překvapí liják nebo vánice.
Pod terasou se ukrývají staré sklepy s klenbami. Zatímco dříve vyplňovala Liščí boudu významnou měrou přírodovědná expozice od Miloslava Nevrlého, nyní patří roubenka výhradně sklářství v Jizerských horách. Klíčovým v ní ale zůstává i nadále model osady Kristiánov z éry největšího rozkvětu.
Vytvořil ho kokonínský rodák František Ulbrich. Po kompletní obnově zakotvil model na novém podstavci z odlehčených materiálů, které navíc dobře odolávají výkyvům teplot. Původní překližkový podstavec se při rozebírání modelu před opravou úplně rozpadl.
„Na rozdíl od doby před rekonstrukcí se návštěvníci dostanou až na půdu. Stále se tam zachovala dvojitá stěna, do níž obyvatelé Liščí boudy ukládali před zimou dřevo, a tak pro něj nemuseli v mrazech chodit ven,“ uvádí správce Čech. „Na půdě jsou dvě houpací sítě. Unesou sto dvacet kilogramů a turisté do nich občas s chutí zalehnou. Jedna paní v ní usnula a spala až do konce otvírací doby, kdy jsem ji vzbudil.“
Do skleněných okenních tabulek na půdě je česky a německy vyrytá pověst o Čaroději Tamannovi, jeho ženě a deseti psech s lidskými jmény. Příběh o Tamannovi, jehož psi kradli z lidských příbytků také skleněné korálky a kamínky, slouží k dobrodružné dětské hře kolem bývalé Liščí boudy, jediného zachovalého stavení z někdejší slavné sklářské osady.
Děti hledají Tamannův magický skleněný poklad, zakopaný prý kdysi v okolí roubenky. Nejdříve ale potřebují složit z dřevěných dílů model sklářské osady. Pak se vypraví na stezku od Liščí boudy k pozůstatkům sklárny, Panskému domu, škole či hřbitovu.
Kdo víc korálků popadne, tomu ruka upadne
Na konci cesty je čekají jako odměna korálky a kamínky. Na okně půdy však nesmí přehlédnout varování - Mějte ale na paměti, že odnést si můžete jen jeden korálek nebo kamínek. Kdo jich víc popadne, tomu ruka upadne! Děti obdrží v Kristiánově také vyraženou pamětní minci.
„Stezka se povedla. Památník sklářství se mi nejvíc líbí při pohledu zvenčí,“ podotýká kreslíř Petr Urban ze Smržovky. Čech s ním souhlasí. „Nejhezčí je sama budova, v níž se expozice Sklářská osada Kristiánov skrývá,“ vysvětluje Čech.
Přizvukuje mu Petr Holub, starosta Bedřichova, na jehož území Kristiánov leží. „Krásná horská roubenka se musí líbit všem,“ dodává. „Zapadá do krajiny. Hravou expozici ušili autoři na míru rodinám s dětmi. Mají o důvod navíc trávit dovolenou u nás a neodjíždět do měst pod Jizerskými horami. U chalupy jsou i naše obecní pozemky a chceme tam umístit lavičky, kde si lidé mohou sednout, odpočinout si a třeba posvačit.“
