V lesích poblíž Liberecké výšiny stojí od roku 1906. Nyní jako mlčenlivý svědek a zaprášený symbol třpytu města za časů textilních baronů Liebiegů.
Když dnes kolem ní projdete, zřejmě vaši mysl strefí otázka, co všechno se za jejími zdmi odehrálo. Něčím tajemná lesní vila, bývalé Wolkerovo plicní sanatorium, ale i školicí středisko NSDAP, se stalo nití, z níž Miroslav Stuchlý ušil svůj románový debut.
Rodák ze Šumperku, nyní Liberečan a milovník Jizerských hor, v knize mimo jiné i za pomoci básnické licence naznačuje, jak by to mohlo být s dodnes nevyjasněnou vraždou Soni Kučerové, zdravotní sestry ze sanatoria. Ta se u Strážního buku nedaleko odtud stala v roce 1966. Román Waldvilla vychází o 55 let později v libereckém Nakladatelství Bor.
Šestačtyřicetiletý autor říká, že na myšlenku napsat román o Lesní vile ho nepřímo navedl germanista a básník Pavel Novotný, čerstvý držitel ocenění Magnesia Litera v kategorii Poezie.
„Přinesl jsem mu ukázat své básně s jizerskohorskou tematikou a on mi doporučil, abych v těch textech použil nějakou vraždu jako podprahové pojítko. Pokusil jsem se napsat několik kratších textů, které se vázaly k Waldville, protože mě zaujala svou tajemností a skutečností, že v její blízkosti došlo hned ke dvěma mordům, ale jako básně moc nefungovaly. Příběh té budovy mě ovšem zaujal natolik, že jsem začal pátrat víc do hloubky a zjistil jsem, že ukrývá námět na román,“ odhaluje Miroslav Stuchlý.
Práce na románu mu zabrala téměř dva roky, rešerše několik měsíců. „Snažil jsem se načíst maximum dostupných informací o Liebiegovi, Lesní vile a Liberci v uplynulých sto letech. Jsou autoři, typickým příkladem je například Jiří Hájíček, kteří zbožňují vysedávání v archivech a hledání informací ve starých matrikách, aby mohli napsat svou knihu. V tomto ohledu jsem spíš dítětem moderní doby a naopak oceňuji, že spoustu informací můžeme díky jedinému kliknutí získat z internetu. Neocenitelnou službu mi prokázaly zejména knihovny, které digitalizují obtížně dostupné archiválie včetně dobových novin,“ prozrazuje spisovatel.
Dodává ovšem, že bohužel nemohl inspiraci příliš nasávat z některých starších pramenů.
„Většina tisku z období před rokem 1945 je psána kurentem a mé znalosti němčiny nejsou na takové úrovni, abych z nich mohl čerpat. Naštěstí se mi podařilo dohledat i české zdroje. Nebylo jich sice mnoho, ale pro mé účely byly dostačující. Mrzí mě ovšem, že výpravná monografie od Petry Šternové o Jakobu Schmeissnerovi, architektovi Lesní vily, vyšla až poté, co jsem román dopsal a nemohl jsem ji tedy nijak využít. Při psaní jsem tedy vycházel z reálných základů, které mi dovolily fabulovat tak, aby text působil autenticky,“ popisuje Stuchlý.
Doba Liebiegů i současnost
V knize je několik časových rovin. Čtenáře zavede do dob Liebiegů, první republiky, konce druhé světové války, 60. let minulého století i do současnosti. „Chtěl jsem se pokusit zachytit postupné překrývání starého novými vrstvami, ono mizení staveb a obyvatel,“ říká literát.
A jak vlastně autor uchopil skutečný případ vraždy mladé ženy v lesích nad Libercem? „Mým záměrem nebylo případ rekonstruovat a pokusit se o jeho vyřešení jako to udělal třeba E. A. Poe v Záhadě Marie Rogetové. Takový přístup je velmi ošidný a zmíněná povídka amerického klasika dnes funguje spíš jako esej než detektivní příběh. Zakladatel detektivního žánru Poe se totiž, jak později vyšlo najevo, ve svých dedukcích zmýlil. Zajímala mě víc psychologie postav než odhalení totožnosti skutečného vraha. Proto jsem ani nepátral v policejních archivech,“ osvětluje Stuchlý.
Jelikož se mimo literární činnost zabývá amatérsky také filmovou režií, nabízí se otázka, zda Waldvilla není výtečný námět pro kinematografické zpracování. „Rozhodně ano, takový film by byl nepochybně divácky atraktivní, ale v neprofesionálních podmínkách by bylo velmi obtížné jej realizovat,“ upozorňuje autor románu.
Zajímavostí díla je i jeho výtvarná stránka. „Autorem obálky je Pavel Šůstek, který patří k silné generaci výtvarníků. Jeho spolužáky na AVU byli například Daniel Pitín, Adolf Lachman nebo Jiří Grus. Na rozdíl od nich není jméno Pavla Šůstka zatím veřejnosti příliš známé, ale mezi jeho nejvýznamnější zakázky patří například pamětní listy pro Parlament České republiky, kde svým dílem navazuje na díla takových velikánů, jakými byli Alfons Mucha nebo Vojtěch Preissig,“ vyzdvihuje Miroslav Stuchlý.
Vilu zvanou Lesní vycházející z podoby barokního letohrádku navrhl Jakob Schmeissner a nelze vyloučit ani spoluúčast norimberského architekta Josefa Schmitze. Dokončena byla až po smrti svého stavebníka Heinricha Liebiega v roce 1906 libereckým stavitelem Adolfem Worfem.
Po úmrtí dědiček vila připadla ve 20. letech 20. století městu pro sociální účely. Vyjma válečných let zde byla až do roku 1993 postupně dětská ozdravovna, plicní sanatorium a psychiatrie.
