RECENZE: Liberečtí Exil 51 na nové desce dospěli. Možná je to škoda

Tři roky nejsou v lidském životě zrovna krátká doba. A v životě kapely už vůbec ne. Čas letí jako splašený a může se přihodit leccos. Libereckým Exil 51 se například za tři roky, které uplynuly od jejich debutu Pálíme vlaštovky, nejspíš podařilo na novinkové desce Soukromé války dospět. Možná trochu k jejich škodě.

Kapelu Exil 51 tvoří zleva kytarista a zpěvák Jan Odvárka, baskytarista Tomáš Prokop, bubeník Vojtěch Šilhán a klávesista Matyáš Veselý. | foto: Milan Bejbl

Leckdo by si mohl s přihlédnutím k aktuálním světovým trendům klást otázku, zda se v dnešní době vůbec ještě vyplatí vydávat klasická cédéčka.

Minimálně v případě Exil 51 ano - už jen kvůli skvěle minimalisticky laděnému přebalu a bookletu Soukromých válek (podepsal se pod něj, stejně jako už pod design exilího debutu, výtvarník Jiří Vydra, před svým odchodem do města Rumcajsova známá postava kumštýřského libereckého podhoubí).

Uvnitř štíhlého digipacku se nalézá třináctipísňový disk; Exil 51 své fanoušky co do počtu skladeb nešidí. Úvod obstarává solidní otvírák Zeptej se Kazacha a sám o sobě hned zpočátku nastavuje hodně vysoko onu pomyslnou laťku, pod níž na celé desce skupina prakticky neklesne.

Muzikanti navíc dodrželi ono nepsané pravidlo, podle něhož se na první, třetí a pátou pozici na desce umisťují ty nejsilnější skladby.

Nekompromisní hitovka i propagační píseň

Jako třetí tak zazní Soukromé války, což je nekompromisní hitovka a na pátém místě se objevuje Běžkařská, propagační píseň Jizerské magistrály, jíž si pochvalovali (a klip na Facebooku sdíleli na svých profilech) i závodníci Lukáš Bauer anebo Stanislav Řezáč.

Soukromé války

70 %

Exil 51

Ale ani další skladby za těmito třemi nikterak nezaostávají. Povedený je poloulítlý fórek Pávi (s humornou, ať už záměrnou nebo nechtěnou parafrází na známou Kocábovu exhibici Já jsem hrál na cimbál od Pražského výběru - v exilí verzi se samozřejmě deklamuje Já jsem páv).

Silnou věcí je taktéž Nej, nej, nej - škoda jen, že téma "kam jsme se poděli, můj příteli" sice velice podobnými slovy, leč na mnohem vyšší lyrické úrovni zpracoval už před lety Jaromír Nohavica.

Jinak jsou ale texty, pokud nepočítáme občasná zaškobrtnutí typu barvama/nálada nebo stýská/výška, velice zdařilé.

Specifická frontmanova dikce

Výhodou je také specifická dikce Jana Odvárky, která si leccos vypůjčuje od Roberta Nebřenského z Vltavy (z regionálního hlediska pak od Petra Čermáka z někdejší Anabáze). Fajn, kapelu to vyděluje z houfu ostatních.

A za celkově zdařilou by se dala označit celá deska: je to chytrá a poctivá muzika, nikdo neexhibuje, všichni se podřizují celku. Pochvalu zaslouží zejména klávesista Matyáš Veselý za citlivou a přitom nápaditou volbu rejstříků.

do PC
pro iPad

V porovnání s mladicky průkopnickým a poměrně odvážným debutem však novému albu něco chybí: víc odvahy, dravosti, překvapivosti a vůbec toho nepopsatelného cosi, označovaného anglickým termínem 'balls'.

Skupině, jejíž koncerty jsou opravdovou lahůdkou, se bohužel ne tak zcela podařilo převést onu výbušnost do studia. Celé se to poněkud uhlazeně a opatrně drží při zdi, jako by byli Exil 51 partou intelektuálských salónních muzikantů (což rozhodně nejsou!).

Možná, jak již bylo řečeno v úvodu, prostě dospěli. Doufejme, že tomu tak není, byla by to velká škoda.