Ze závodů, při kterých musí zdolat náročnou překážkovou dráhu čítající třípatrovou věž, běh s těžkými hadicemi, tahání závaží na laně nebo stříkání proudem vody na terč, si třiadvacetiletý hasič přiváží první medaile. Byť mu začátek nevyšel úplně podle představ. Poprvé se představil na závodě FireFit v německém Rodgau, který se od tradičního FCC mírně liší.
„Pro diváka je to stejné – je tam věž, kterou člověk vyběhne s hadicí, něco nahoru vytáhne, něco někam odloží. Dole pak mlátí kladivem. Je tam slalom a nakonec se zachraňuje figurína. Pro nás je rozdíl v tom, že věž je sice stejná, ale při seběhu dolů se člověk musí držet oběma rukama zábradlí, což jsem já nevěděl. A pak je rozdíl dole, kde boucháme palicí. V FCC dávám co největší rány tak, aby jich bylo co nejméně. Tady je to obráceně. Není důležitý počet ran, ale rychlost,“ přibližuje Pipiš.
Přesto si z městečka nedaleko Frankfurtu přivezl hned tři medaile – v jednotlivcích skončil kvůli penalizacím na třetím místě, ve dvojici a štafetě pak bral zlato.
Spolupráce s konkurentem přinesla medaili
Obzvlášť závod ve dvojici, který proti tradičnímu FCC probíhal odlišně, byl pro Pipiše výzvou. „Ve FireFitu startujeme bez dýchacího přístroje na zádech. Čili já začínám tak, že přístroj je přede mnou a já si ho musím hodit na záda. Je to obrovská potíž. Zvláštností je i to, že když doběhnu a pouštím na trať kolegu, nestačí ho plácnout, ale musíme vyměnit tlakovou láhev na dýchacím přístroji,“ přibližuje mladý hasič, který běžel se svým konkurentem z Německa.
„Podařilo se nám to za dopoledne natrénovat. Už se nám lidi smáli, jak jsme to pilovali. Ale dřina se přetavila ve zlatou medaili.“ Cenné kovy sbíral i na závodě v Mosel, a to bronz za jednotlivce a stříbro ve štafetě.
Jan Pipiš přiznává, že je pro něj letošní sezona složitější hlavně psychicky. „Loni jsem toho posbíral docela dost, takže když teď někam přijedu, už se nějak počítá s tím, že vyhraju.“ Svoji pozornost teď upíná především na mistrovství světa, které se koná každý rok ve Spojených státech.
V Americe očekává rychlý závod
„Jede nás tam šest Čechů, z toho pět kluků poběžíme štafetu. Všichni chceme bojovat o medaile. Dřeme, dáváme do toho všechno. V práci mám prostor na lehčí trénink, dva volné dny trénuji dvoufázově a jeden den mám volno,“ popisuje přípravu Pipiš, který má na Ameriku dobré vzpomínky. Před dvěma lety tu zaběhl čas pod jednu minutu čtyřicet sekund a vybojoval si členství v prestižním klubu Lion’s Den sdružujícím šampiony tohoto sportu.
A neztratil se ani loni. „Umístil jsem se na dvacátém druhém místě a byl to pro mě obrovský úspěch. Měl jsem čas jedna minuta dvacet sedm sekund. Letos bych se chtěl dostat pod minutu dvacet pět, ideálně k minutě dvacet. Na FireFitu jsem zaběhl minutu dvacet osm.“ Podmínky k tomu bude mít ideální. „Očekávám rychlý závod, padají tam rekordy,“ soudí hasič o trati v Montgomery v Alabamě.
Kromě Ameriky, vrcholu sezony, ale čekají libereckého hasiče i další prestižní souboje. „Pro mě je důležité mistrovství Evropy ve Slovinsku, obhájit vítězství v Berlíně, to samé v Anglii,“ říká Pipiš, podle kterého zájem o FCC v České republice vzrůstá. Chybí tu ale lepší zázemí.
V zemi chybí tréninková věž
„Bohužel nejsou v České republice stále podmínky jako v Americe, Kanadě nebo dokonce v Německu. Podpora je tu malá. Třeba výbavu mám díky sponzorům úžasnou, ale pořád nemáme figurínu, nemáme věž. Trénujeme téměř naslepo, nemůžeme si pořád dokola zabíhat trať, protože ji prostě nemáme.“
Většina hlavních závodů je navíc stovky kilometrů daleko a závodníci tak musí řešit cestu nebo ubytování. „Vzpomínám si na poslední loňský závod v Evropě, který jsem chtěl zaběhnout ještě před odletem do Ameriky. Jenže všechny peníze jsem měl nacpané do Ameriky. Bylo to v Rakousku, neměl jsem peníze ani na ubytování, a tak jsem musel spát v autě. Naštěstí ho mám prostorné, mám tam vařič a lednici. Ale ráno je to na člověku poznat, když z auta vylézá a potkává borce, co se vyspali na hotelu. Ale byl to tehdy první závod, který jsem absolutně vyhrál – uspěl jsem v individuální kategorii, věkové, v tandemu chlapském i smíšeném, i ve štafetě. Největší sranda byla, když pak všichni odcházeli na hotely a večeře a já měl svoje krabičky a spaní v autě,“ usmívá se Pipiš.
Co je podle něj na závodech FCC nejkrásnější? „Nesoupeří tu člověk proti člověku. Největší soupeř jsou hodinky. Tenhle sport není o tom, že člověk začne a hned je mistr světa, protože mu to klapne, protože dá gól. Tady je to o tom, že se člověk musí prozávodit na vrchol. Nejhezčí na tom je, že startovní rošt funguje jako tým. Na posledních závodech jsme si říkali, že se nesmíme mezi sebou moc smát. Všichni by si říkali, že spolu nesoupeříme, že jsme domluvení. Fungujeme jako jedna velká rodina.“
31. prosince 2018 |
