„Jde o systém, který byl ve své době běžný. Říkalo se mu požární telegraf. Začal se rozvíjet ve větších městech kolem devadesátých let devatenáctého století, kdy ještě nebyla rozšířená telefonní síť,“ přibližuje náměstek jabloneckého primátora Lukáš Pleticha, který historii této technické zajímavosti mapuje.
Systém fungoval například v Praze, Brně, Olomouci či Mariánských Lázních.
„Jablonec sice nebyl tak velkým městem, jako ona jmenovaná, ale jeho význam rostl a hlavně zde bylo vysoké riziko vzniku požárů. Dvory byly plné různých dílniček, nezřídka v domech pracovali v přízemní bižuterní dílně třeba pasíři s ohněm, zatímco v patře se bydlelo. Navíc se tehdy svítilo svítiplynem, což vypadalo tak, že pod stropem byly rozvedené trubky a od nich vedla ohebná hadice doprostřed místnosti k lustru. Nebezpečí ohně bylo tedy opravdu velké,“ popsal Pleticha.
Jak systém fungoval? „Nejprve bylo potřeba rozbít ochranné sklo a stisknout tlačítko. Tím se spustil strojek poháněný nataženým perem. Roztočilo se ozubené kolečko, a to vyslalo v morseovce signál na požární stanici. V každém hlásiči bylo kolečko jiné a vysílalo jiný signál, podle čehož služba poznala, odkud hlášení přichází,“ vylíčil Pleticha.
Z hasičské zbrojnice na dnešním Horním náměstí pak vedlo vedení ke zvonkům v bytech dobrovolných hasičů.
„Podle toho, ze kterého vysílače hlášení přišlo, služba aktivovala zvonění u hasičů žijících v dané oblasti. Ti se pak seběhli na místě, kde už zpravidla čekal ten, kdo poplach spustil. Bylo to chytře vymyšlené,“ poznamenal Pleticha.
Bouřka zničila ústřednu
Náměstek dokonce hovořil s mužem, který systém pamatoval – někdy v padesátých letech nastupoval k hasičům jako učedník.
„Ten zažil ještě Němce, který dohlížel na funkčnost systému snad už v dobách první republiky, byl to místní hodinář Unger. Později předal správu hlásičů Čechům. Ti do systému, který dobře neznali, začali zasahovat. Redukovali jej a odpojovali různé komponenty včetně bleskojistek. Systém pak vydržel do první bouřky, kdy uhodilo do venkovního vedení, odpálilo to ústřednu a byl konec. Stalo se to patrně v roce 1960. V té době už se však začaly rozmáhat telefony, takže se to nevnímalo jako nějaká citelná ztráta,“ řekl Pleticha.
„Pamětník vyprávěl, že se prý stalo, že šel hasič z hospody domů a nechtělo se mu pěšky. Tak si hlásičem přivolal kolegy, aby ho odvezli,“ přidal historku Pleticha.
Jeden před lety zrenovovaný hlásič se dochoval na rohu Nástrojářské ulice a Vrchlického sadů. „Ten mě zaujal, už když jsem byl malé dítě a chodil kolem do školky,“ prozradil Pleticha.
„Druhý byl na rohu ulic Nemocniční a 28. října – dnes je ve sbírkách Severočeského muzea. Museli jsme jej dokonce vykoupit ze sběrny. A na rohu Skřivánčí a Wolkerovy ulice bývalo na domě litinové torzo se dvěma trubkami,“ vypráví.
Hlásiče se nacházely i v průmyslových podnicích, kde bylo nebezpečí požáru, například v pivovaru, elektrárně v Brandlu či současné firmě ABB. „Jeden by se měl snad dochovat v dnešní továrně Preciosa v ulici Na Hutích,“ zapřemýšlel Pleticha.
Dodnes jsou na jabloneckých domech vidět upevněné konzole s izolátory nebo jejich úchytkami a zbytky vedení. „Jakmile je to natřené na červeno, jde o pozůstatky požárního telegrafu,“ uvedl Pleticha.
