"Jsem příležitostně zuřivý fotograf a nevyzpytatelný poeta," popisuje autor sám sebe s nezbytnou dávkou nadsázky.
Jak jste se dostal k poezii jako takové a ke svému básnictví?
Nijak zvláštně. Žádné osvícení shůry nebo tak v tom rozhodně nebylo. Různá říkadla a slovní hrátky mě v podstatě oslovovaly už od dětství. No a pak už byl jen krůček k pubertální snaze zaujmout objekt opačného pohlaví nějakými pěknými verši okoukanými z Hrubínovy milostné lyriky. A v touze něco vyjádřit slovem vlastně pokračuji dosud. Jen témata se s roky mění.
Z čeho čerpáte inspiraci?
Nechci aby to znělo jako prázdné klišé, ale někde jsem četl, že básník by si neměl vymýšlet. Myslím, že to platí v uvozovkách pro jakéhokoli umělce, a tak se toho snažím držet. Inspiruje mě život samotný. To, co prožívám sám nebo moji přátelé nebo co se děje v mikro i makrosvětě kolem nás.
Ovlivnil někdo způsob vašeho psaní?
Musím se přiznat, že velkým vzorem mi je beatnická poezie a je to někdy i dost patrné. Na druhou stranu její prostředky mi přijdou nejbližší a pomocí nich dokážu vždy přesně vyjádřit dané emoce. Tudíž k mým poetickým idolům patří Ginsberg, Bukowski, Ferlinghetti, ale hlavně Václav Hrabě, Vladimíra Čerepková a lidé, kteří se v šedesátých letech pohybovali kolem pražské Violy. Spojení poezie a jazzu mi přijde doslova magické. V současné době už ale básně jiných autorů moc nečtu právě proto, abych nebyl ovlivňován. A abych nezapomněl, jedním z mých guru je i Adam Svatoš alias Kato z hip hopové formace Prago Union. Jeho práce s češtinou je fenomenální.
Julius BenkoNarodil se 3. září 1981 v Chomutově. Po absolvování střední průmyslové školy v Chomutově, civilní služby v jedné z chomutovských lékáren a ročním zahraničním intermezzu zakotvil na několik let v Liberci, jehož genius loci ho doslova pohltil. Nyní žije a pracuje poblíž bavorského Mnichova. Dlouhá léta psal jen do šuplíku, ale přibližně na sklonku roku 2011 začal publikovat na serveru Totem pod nickem benkroft. Na přelomu let 2012/2013 vydal vlastním nákladem svou první sbírku Pár slov z verbáře. |
Často zmiňujete ve verších i místa a lidi ze svého okolí. Proč?
Autentičnost je další ze zásad, jimiž se řídím. Snažím se vlastně zachytit určité okamžiky, nálady a zdánlivě banální všednosti. Zachovat je tak v určité momentální dispozici a dát jim jiný rozměr. Něco podobného, jako dělají fotografové. Proto se v mých básních vyskytuje celkem dost různých postaviček a míst, které mají svůj půvab. Postupem času lze z některých textů vypozorovat neustálou změnu a pohyb kolem nás. Nevyvíjím se jen já jako autor-člověk, ale se mnou se transformuje i mé okolí.
Co všechno už jste napsal a vydal?
Jelikož jsem dlouhá léta psal jen do šuplíku, vydal jsem zatím jednu sbírku básní Pár slov z verbáře, která je doplněná autorskými kresbami Nikoly Kokrdové. Další sbírku, tentokrát čistě tematickou, mám již napsanou a čekám na vhodný okamžik jejího vydání a na fotografie mého kamaráda Leoše, které by ji měly doprovázet. Jinak stále něco píšu do případných dalších sbírek a tu a tam publikuji na serveru Totem pod nickem benkroft. Několik mých básní vyšlo letos v červenci v internetovém časopise Dobrá adresa.
Jak vás vůbec napadlo spojit poezii s fotografií?
Opět zcela prostě a vlastně to původně ani nenapadlo mě. Měl jsem možnost zhlédnout malou výstavu umělecké skupiny Od 2 do 6. Na této výstavě mě zaujala vizuální báseň Blanky Kirchner, což byla vlastně jakási koláž fotografií a textu. Celkem mě to pohltilo a říkal jsem si, že něco takového bych mohl také zkusit. Mám obrovskou zásobu snímků, jelikož k mým koníčkům patří i fotografování. A tak jsem ihned v nejbližší možné době po příjezdu domů vytvořil první sérii vizuálních básní. Dalo by se říci, že jsem delší dobu koketoval s myšlenkou nějak posunout mou tvorbu a po různém experimentování jsem touto náhodou našel novou vyjadřovací polohu. Druhou náhodou bylo, že se mé vizuální básně zalíbily pořadatelům výstavy v rámci Dnů evropského dědictví v ostašovském kostele, a tím zapříčinily vznik dalších prací.
