Výstavbu restaurace ležící ve výšce 480 metrů nad mořem si objednal Stefan Hausmann, který pocházel z nedaleké obce Überschar - dnešního Přebytku. Nechal se inspirovat jinou podobnou stavbou, která již od roku 1899 stála na vrchu Javorníku nad Dlouhým Mostem u Liberce.
„Lidi to moc nerozlišují, ale zajímavostí je, že zatímco sud na Javorníku byl opravdový sud, ten libverdský je jen stavba ve tvaru sudu,“ upozornil milovník Jizerských hor, spisovatel Marek Řeháček.
Projekt pro stavbu sudu u Libverdy zpracoval stavitel Anton Lux z Frýdlantu. „Stavební povolení vydal okresní úřad ve Frýdlantě 16. srpna 1930 a hned na stavbě začalo pracovat dvanáct tesařů, šest zedníků a tři truhláři,“ informuje internetová encyklopedie Wikipedie.
Stavba měla být dokončena ještě téhož roku, leč deštivé počasí otevření budovaného díla odsunulo na později. K otevření tak došlo již zmíněnou masopustní slavností 1. února 1931.
V následujících letech byla k původnímu sudu přistavěna restaurace s hostinskými pokoji. Během sedmdesátých let minulého století pak objekt prošel čtyřletou rekonstrukcí, během níž dělníci celý sud rozebrali a následně jej opět složili z nových dřevěných dílů.
V Česku už jsou zase obří sudy dva
Načas se stal libverdský Obří sud jedinou stavbou svého druhu v republice. To když jeho předloha, obří sud na Javorníku, 20. září 1974 nešťastnou náhodou během jednoho z četných slavnostních výjezdních zasedání Skloexportu do základů vyhořel. Obnoven byl před pěti lety a od těch dob jsou v Česku opět obří sudy dva.
Sud v Libverdě je jedenáct metrů vysoký a více než čtrnáct metrů dlouhý. Vešlo by se do něj přes deset tisíc hektolitrů vody.
V jeho útrobách je taneční sál s kapacitou 160 míst, která jsou v přízemí i na galerii. Dalších třicet míst je v restauraci, která je spolu se salónkem s dalšími dvaceti místy umístěna v přistavěné budově. Během letních měsíců lze využít i posezení na dvou terasách.
Součástí restaurace Obří sud je i mini zoo. Mají tam například kozu kamerunskou, osmáka degu, morčata, korelu, andulku, hrdličku a další zvířata.
Pozoruhodný je i interiér, který tak trochu zavádí návštěvníky do minulých dob.
„Uvnitř to je krásné retro. Jakkoliv se mi v duchu socialistické módy vyvedený interiér ještě před pár lety nelíbil, dneska už připouštím, že to zestárlo do určité zajímavosti a krásy. Čas se tam zastavil, ale nevnímal bych to negativně. Skoro by stálo za to ten interiér památkově chránit,“ usmívá se spisovatel Řeháček.
Štěstí podle něj bylo, že vnitřek nikdo nezmodernizoval. „Vždycky to je tak, že věci jsou nové a zhruba dvacet let se na ně dá koukat. Pak nastane taková deziluze, kdy všichni říkají, jak je to hnusné a že je to šílený design. A když se tahle doba překulí, je to zase hezké - už napořád,“ uzavřel Řeháček.
