"Sedím nad matrací číslo tři," hlásím do telefonu kolegovi, který se ptá, kde v tom davu mě má hledat. "To je tatami, ne matračka," odpovídá se smíchem. Na rozdíl ode mě se v karate vyzná.
Já patřím do kategorie prostého, zvídavého diváka, který se přišel podívat na sportovce v kimonu. Je sobota šest hodin večer. Začínají hlavní boje. Při velkém finále se snaží diváky rozparádit nejdříve tanečníci, pak bubeníci. "Mistrovství světa se zúčastnilo 25 týmů s celkem 435 závodníky," hlásí moderátor na úvod.
MS v karate 2011Šampionát probíhal o víkendu 21. až 22. května. MS se koná každé dva roky, naposledy to bylo v americké Floridě. V České republice se konalo historicky poprvé. Medaile byly ze skla a pocházejí ze známé novoborské sklářské školy, nejlepší karatisté navíc získali broušenou trofej z jablonecké Preciosy. Rozpočet šampionátu byl 25 milionů korun. Do Liberce přijely i dvě legendy karate z Japonska – Kijoši Nišime a Sejdži Nišimura. |
Než začnou o titul mistra světa v kategorii kata bojovat muži, přichází na tatami skupinka pěti rozhodčích. Rozesadí se kolem dokola.
Když začne moderátor uvádět prvního závodníka, s napětím očekávám, odkud přijde jeho protivník. Žádný nejde, závodník je na tatami sám a předvádí imaginární souboj s více soupeři. Jeho výkon pak ohodnotí rozhodčí známkou, jako je tomu třeba při krasobruslení.
Když přichází italský karatista, z jednoho rohu diváckého sektoru se ozvou nadšené výkřiky a povzbuzující pískot. Italská výprava fandit umí. Naštěstí ani ta česká se nenechá zahanbit. Bouřlivý potlesk si vyslouží Jakub Tesárek, který se se svým výkonem pasoval na mistra světa v karate 2011.
Po kata mužů jsou na řadě tříčlenné týmy žen. Konečně bude boj. O první místo ho svádějí Češky se závodnicemi ze Srbska. Tereza Matějková, úřadující mistryně světa, dostává od své soupeřky pořádně zabrat. Po zásahu do obličeje přibíhá na tatami zdravotník. "Ježiš, ona jí snad zlomila nos. To je teda maso," slyším od diváků usazených vedle mě. Češky nakonec Srbkám nestačí, patří jim však druhé místo.
Když se rozhlížím po poloprázdné areně, napadne mě, zda mistrovství světa v karate do Liberce vůbec patří. Jestli to není spíš japonská záležitost. "To je takový paradox, protože Japonci mají jako svůj národní sport judo a s tím karatem až zas tak moc nekamarádí," oponuje mi Martin Nožička, ředitel mistrovství.
Podle něj jsou navíc závodníci nadšení, šampionát s takovou výpravou a organizací prý ještě nezažili. "Jsou spokojení, líbí se jim město, region i Babylon, kde jsou ubytovaní. Navíc myslím, že vzhledem k tomu, jak moc specifické karate je, že jde o sport relativně náročný na pochopení, tak ten divácký zájem byl dobrý," dodává.
Je dokonce možné, že mistrovství se do Liberce ještě vrátí. "Přemlouvají nás, ať uspořádáme příští rok mistrovství světa dětí, juniorů a kadetů. Záleží na tom, jak moc budeme mít ještě sílu do něčeho takového se pouštět. Teď je tady čtyři sta účastníků, ale v případě dětí by se ten počet pohyboval kolem patnácti set. Nevím, jak bychom to zvládali, když všichni organizátoři mají svá zaměstnání a tohle dělají ve svém volném čase. Takže uvidíme," uzavírá. Tak možná za rok "sajónara".
