Před třemi lety vzniklo ve Vídni Museum auf Abruf, které prezentuje podstatná díla z této sbírky. Jeho kurátorkou je Iara Boubnova, původem bulharská kunsthistorička, která připravila i výstavu v brněnském Domě umění nazvanou Dlouho neviděno. Ta představuje to podstatné z rakouské sbírky.
Výběr Bubnové se přitom zdá velmi šťastný hlavně pro její nezaujatost – kurátorka byla schopná pohroužit se do desítek let a tisíců děl a pro výstavu vybrat ze sbírky to podstatné jakoby zvnějšku.
Název Museum auf Abruf se dá přeložit jako Muzeum na vyžádání, díky němuž bylo vyneseno na světlo něco, co zůstávalo dlouho skryté. A podle názvu brněnské expozice tedy dlouho neviděno.
Mimochodem předchozí výstavu Formáty transformace mapující české a slovenské umění posledních dvaceti let nyní hostí právě budova vedle vídeňské radnice, v níž měla svoji premiéru expozice nyní představená v Brně.
Od Reinera k fontáně
Výstava je šokující, komplikovaná, pozoruhodná, pro návštěvníka náročná, vyžaduje mnoho hodin strávených v galerii, je však zároveň velmi vděčná. Otevírá bránu do světa umění mentálně i teritoriálně nedalekého a odměňuje návštěvníka záplavou dojmů.
Vedle sebe je možné vidět nejmladší videoart Magdy Tothové, malby Elke Krystufekové i fotografie slavných krvavých orgií Hermanna Nitsche i jeho "hmatatelná" Krvavá nosítka. Vídeňské sbírky jsou otevřené i umělcům, kteří se v Rakousku nenarodili, ale trvale zde tvoří a žijí.
Dvě patra brněnského Domu umění ovládají instalace, fotografie, malba, video i prezentace konceptuálních projektů. Připomíná výbušnou směs tvarů, barev a přístupů, jejichž jediným pojícím prvkem je přívlastek rakouský a stáří ne víc než šedesát let – nejstarším exponátem výstavy je explozivní kresba Arnulfa Reinera z roku 1951.
Mezi vystavenými umělci jsou ti ze starší generace, které v jejich tvorbě ovlivnila válka (Franz Hubmann s černobílými fotografiemi), poválečný pop art (Kiki Kogelniková a její Květy zla) i ti nejsoučasnější (Wally Salner a jeho Fontána wellness, která v kachlíkovaném brodítku bublá uprostřed galerie).
Jedinečný dokument
Instalace výstavy je vzhledem k množství exponátů a šíři jejího záběru vydařená, využívá prostory nově zrekonstruovaného Domu umění beze zbytku, blízkostí jednotlivých exponátů je dává do souvislostí a vytváří tak nové významy. Chybí ovšem detailnější popis, zejména v případě složitých konceptů, ale i ten historický.
Málokdo z návštěvníků galerie je odborníkem na současné rakouské umění, řada jmen vystavujících je u nás neznámá, a i když jednotlivá díla mají vypovídající hodnotu sama o sobě, návštěvník často tápe.
Přitom právě v Rakousku jsou výstavy naopak dělané i pro ty největší laiky a galerie své výstavy vysvětlují na textových panelech. Není to projev polopatismu, jen otevření instituce opravdu každému.
I tak si však brněnská expozice zaslouží označení jedinečná – současné rakouské umění v takové šíři u nás ještě nebylo vystaveno a tohle je prezentace víc než důstojná. Překvapí šíří záběru, mnohostí exponátů, postmoderním mixem, suverenitou prezentovaných děl i kurátorskou odvahou.
Dlouho neviděno
Dům umění města Brna, výstava trvá do 11. dubna 2010
otevřeno úterý – neděle 10–18 hodin, ve čtvrtek do 21 hodin
HODNOCENÍ MF DNES 80%
