Vnitřní hlas neoklameš

úterý 21. srpna 2001

Tomáš Svoboda se narodil v roce 1963 v Karlových Varech, ve dvanácti odjel s matkou do Nizozemska. Ve třiceti se vrátil do Čech, v šestadevadesátém přesídlil do Paříže a vloni se pro změnu přestěhoval do Prahy. Vystudoval film, točí dokumenty, ale především fotografuje. Účet ze své dosavadní tvorby složil nedávno v publikaci, již si vydal vlastním nákladem. Na obálce velmi ucházejícím způsobem vytištěného paperbacku většího formátu stojí: Opus vivendi. Thomas Svoboda. Photographs 1979-1999.

Anglickým titulem dává autor zřetelně najevo, že monografii nehodlá omezit na domácí trh. Kosmopolitní ráz knihy je patrný i v námětech devětasedmdesáti jednoči dvoustránkových černobílých fotografií: Praha, Amsterdam, Bukurešť, Kyjev, Paříž i mimoevropská místa - v Maroku, Alžíru, Egyptě, Kuvajtu, Kambodži, v Indii, Indonésii i jinde. Viktor Šlajchrt v úvodním slově říká, že harmonizující Tomáš Svoboda si ve svých dokumentech "dopřává luxus a za krajnostmi se nežene... Do jeho snímků tak proniká krása i hrůza, radost i trápení, velebnost i grotesknost světa a lidského života v něm.

Jeho fotografie mohou obstát v kontextu estetickém i sociálně expresivním." Lze s tím v zásadě souhlasit, ale důkladnějším pohledem zjistíme, že nejde jen o "estetiku" či "sociálno", nýbrž někdy také ještě o "třetí" rozměr, o to

Thomas Svoboda: Opus vivendi. Photographs 1979-1999. Úvodní slovo Viktor Šlajchrt. Vlastní náklad, Praha 2000 (vyšlo 2001), distribuuje Kosmas, nestránkováno, náklad a cena neuvedeny.

nepojmenovatelné, které z fotografie činí záhadně jednoduché, a přitom tajuplné umění. Pravda, není takových snímků v monografii příliš a omezeny jsou takřka výlučně na záběry z Prahy a z Amsterdamu, z měst, kde autor vyrůstal.

Formálně totiž jeho fotografie vyhlížejí velmi podobně, avšak zdaleka nevyznívají stejně intenzivně. Svoboda není vizuální génius, který pomine veškerou exotiku jiných světů a vždy a všude uzří originální obraz a význam. Z dobrého profesionála se tento hojně cestující fotograf stává skutečným tvůrcem patrně jen tehdy a tam, kde v sobě intuitivně cítí velkou míru vnitřního ztotožnění s daným místem.