Významný český kreslíř Kája Saudek chrlil stovky obrázků za rok, z nichž se ovšem skoro polovina nedochovala. A přestože autor sám leží od nehody v roce 2006 v kómatu, i dnes si zájemci můžou pořídit něco jako originály. Grafik Filip Konečný totiž vymyslel jedinečný projekt: už tři roky restauruje původní Saudkovy kresby. Výsledkem je malý náklad grafických listů, který je potom na prodej.
Neopakovat staré chyby
V době počítačů je taková věc technicky jednodušší než kdysi, přesto obnáší hodiny a hodiny mravenčí práce. A taky je to trochu detektivka, protože najít patřičné podklady není úplně nejsnazší. Když jsou originály ztracené, tak se musí vycházet z existujících tisků. "Takže jdete do knihovny nebo za jedním z přátel - sběratelem Saudka, půjčíte si je, nebo koupíte v nějaké aukci," popisuje pátrací anabázi Filip Konečný.
"Ten původní výtisk naskenuju v hodně vysokém rozlišení a pak s ním pracuju. Výsledek díky tomu odpovídá i původním požadavkům na reprodukci perokresby, jak tomu bylo třeba u Zdeňka Buriana za první republiky. Na to se už dneska nedbá a kresba je potom taková neostrá a 'chlupatá'. U písma v dnešních komiksech je to vidět i pouhým okem," vysvětluje.
Vybírá si stránky, jejichž originály jsou buď úplně ztracené, nebo jich třeba pár chybí, a komiks proto nejde zkompletovat. "Dělal jsem pro Albatros nedávné vydání Lipse Tulliana a tam chybělo asi deset stran ze šedesáti," říká Konečný.
A jaký je cíl? Co nejvěrněji se přiblížit k originálu, jehož podobu však někdy odhaduje jen podle citu a znalosti Saudkovy práce. "Staré tisky obsahují řadu chyb, tomu se prostě nedalo vyhnout. Voní to papírem a mně se to tak líbí, ale byla by škoda při nových vydáních ty chyby opakovat," vysvětluje jednu z motivací. "Většina věcí kolem Káji Saudka je práce nadšenců. A abych to mohl dělat na sto procent, vymyslel jsem něco, co nese taky trochu peníze. Vedle práce by to fakt nešlo stíhat. Někdy u toho člověk sedí dvanáct, čtrnáct hodin denně."
Ukázka z restaurovaného komiksu Káji Saudka
Nedávno dokončil šestý soubor, přičemž každý z nich má kolem patnácti stran. Vycházejí v malém nákladu a každý vyjde na pět tisíc korun. "A kupec má potom na další tisícikorunovou slevu, jeden grafický list tak vyjde na necelých tři sta korun. Nemyslím si, že to je drahé," míní Konečný. A kupuje si je pestrá škála lidí, kteří mají hlavně rádi Saudka, od mladých kluků přes právníky až po manažery a lékaře. "Je to trochu filantropie jako kdysi. Asi tím podporují i mě, ale zároveň jsou rádi, že mají něco ojedinělého," soudí Konečný.
Paní Macourková s nožem
Zdlouhavost restaurování ilustruje grafik na komiksu Tieň na hranici času, který vycházel ve slovenských Technických novinách. "Má třiatřicet stripů a pracoval jsem na něm celý rok. Nejdřív jsem musel vyspravit původní perokresbu, potom ještě doplňkovou barvu a rozhodnout, kam patří. Protože při tisku se ta barevná plocha posunula třeba i o půl centimetru vedle. Takže každá postava tam má dvoje oči, dvě pusy ... to bylo hodně divoké," líčí práci na komiksu. Ten je kompletní a ve vyčištěné podobě k vidění v Rychnově nad Kněžnou na výstavě Kája Saudek ztracený a obnovený, která potrvá do 15. září.
Jinak délka práce záleží především na kvalitě vstupní předlohy. "Asi nejsložitější, co jsem dělal, byly komiksy ze snímku Kdo chce zabít Jessii? Restauroval jsem je z filmové rekvizity, originál snad nikdo nikdy neviděl. A ty rekvizity jsem získal přímo od Juraje Višného, který si je vzal s sebou, když v roce 1968 utíkal do Švýcarska. Předpokládám, že trochu jako vzpomínku, ale možná i jako nějaké portfolium, aby ukázal, že tady něco dokázal," vypráví Konečný.
A jen to nejlepší může říct i o vdově po Miloši Macourkovi. "Někdy se majitel originálu zdráhá ho půjčit, má ho třeba zasklený na zdi a představa skenování ho prostě neláká. Když jsem u paní Macourkové viděl jednu zásadní stránku z Oranžové smrti, tak jsem se skoro bál se jí zeptat. Ale ona byla naprosto v pohodě. Popadla nůž a za minutu měla ten obrázek venku," líčí těžko uvěřitelnou historku.
Ukázka ze ztracených komiksů Káji Saudka. Originály můžou být kdekoliv.
Konečný se do Saudkovy práce zamiloval, když poprvé uviděl jeho komiks Honza Hrom, který vycházel kolem roku 1968 v časopisu Pop Music Expres. "Honza Hrom je zedník a při práci prožívá různé peripetie. U jednoho sochaře v bytě na Starém Městě narazí na golema. Ten roztrhne zeď, je to krásně akční, začne ho honit po baráku a sochař tam má rozdělanou sochu nahaté holky. Prostě Kája v nejlepší formě," neskrývá nadšení.
"Kája umí skvěle rýmovat, naznačit hudbu i třeba vůni. A zvlášť v šedesátých letech dělal různé odkazy na písničky. Třeba jedna z epizod Honzy Hroma se jmenuje Yellow melouch, což míří na skladbu od Donovana," dodává.
Hlavně když je tam jeskyně
Postupné restaurování Saudkova díla dovedlo Filipa Konečného i do archivu StB a přiznává, že kontext doby je hodně zajímavý. "Saudek dělal třeba pro diskotékový Aro Cola Club. Vymaloval tam zdi, namaloval dveře kanceláře vedoucího i toalet a pak se ukázalo, že ti, co ho plácali po ramenou, o něm posléze informovali patřičné kruhy. Kája měl pocit, že se jeho život nějak začíná sypat. A nevěděl, kdo na něj donáší. A já, když kolem něj hledám, zjišťuju, že to mohlo být třeba deset různých lidí."
V archivech je třeba pokyn k lustraci od vedení Mladého světa a do půl roku v tom časopisu skončil. Později už nemohl veřejně dělat skoro nic, co ho bavilo, a nakonec se ho "ujal" Pavel Nosek, dnes jeho vrchní archivář. "Začal ho cpát do interních tiskovin České speleologické společnosti. Na konci osmdesátých let ho dal dohromady s Foglarem a udělali trilogii Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn. Navlíkli to tak, že se tam vždycky muselo něco dít v jeskyních, a pak to mohli vydat. A platil mu stejně jako Mladý svět, i když to byla interní tiskovina s nákladem čtyři až pět tisíc," vysvětluje Konečný. Nosek tak prodloužil Saudkovu komiksovou kariéru o dalších deset let.
"Někdy je to jako kriminál," popisuje s úsměvem trochu poustevnickou práci, na kterou je sám. "Kdyby se našel další šílenec do Saudka, aspoň bych o tom měl s kým mluvit. Ale musím v tom pokračovat. Kája po většinu svého tvůrčího života nemohl dělat, co chtěl. Já ano, takže se snažím napravit určitou křivdu té doby."
