Výstava si dala za cíl otevřít "otázky možností malířské reflexe dnešní doby". Zaštiťuje se přitom pojmy jako "dramatizace obrazu", "různosměrná dekonstrukce celku" nebo "defragmentace obrazu". Název sám pak odkazuje k představě jakési celoplanetární sítě vztahů, kde i sebemenší akce vyvolá reakci. Jenže na tohle žonglování se za umným pojmoslovím, které má snad navodit zdání důležitosti nebo výjimečnosti projektu, není divák moc zvědavý. Co má vlastně šanci v Rudolfinu vidět?
Šestice autorů má k sobě spíše blízko, než že by se podstatně lišili. Čtyři z nich pracují vlastně na příbuzném poli: Typlt, Štech, Petrbok i Gerboc si osvojili razantní, někdy až agresivní výraz, napojený na tradici expresionismu, ale i umění ulice, graffiti, komiks nebo pop-art. Jejich náměty tomu odpovídají: zmnožená tvář řvoucího dítěte, postmoderně kolážovaná figura, napůl hororová, napůl groteskní, anebo sex, strach & smrt na nejrůznější způsob. Po takové lekci je úlevou Vélova lyrická abstrakce i lehce melancholické, filmově střižené záběry Daniela Pitína.
Na to, aby Motýlí efekt? ukázal přesvědčivě, jak dokáže zdejší malba reflektovat dnešní dobu, by však sestava umělců musela být trochu jiná, pestřejší. Možná by tomu dojmu pomohla žena, třeba fotorealistka Ivana Lomová. Nebo chytré vizuální gagy Lukáše Miffka. Nebo postapokalyptické výjevy Josefa Bolfa. Nebo monumentální malby Jakuba Špaňhela a Hynka Martince. Co autor, to jiný přístup k realitě i k jejímu obrazu. Aktuální výběr působí spíš nahodile: kurátorský záměr se s vystavenými pracemi poněkud míjí. Ale pokud si divák kurátorské angažmá odmyslí, má před sebou ukázková díla šesti zajímavých malířů. A kvůli některým z nich se jistě vyplatí se do Rudolfina vydat.
Hodnocení: 60 %
