Existují již tři Bánovy publikace s titulem Jiné Slovensko. První vyšla na podzim 1999 jako katalog k autorově výstavě v rámci bratislavského Měsíce fotografie. Druhou připravila Moravská galerie loni na podzim, když Bán v Brně vystavoval soubor Jiné Slovensko 2002; šlo o snímky vytvořené v rámci grantového programu Photodocument.sk.
A konečně podzim letošní: bratislavský Slovart distribuuje – včetně České republiky – Bánovu monografii Jiné Slovensko, s podtitulem Fotografie 1989–2005. Tentokrát je však na pořadu vázaná publikace na výtečném papíře, připravená za finanční injekce US Steel Košice, s. r. o.
Andrej Bán (1964) reprezentuje ohrožený fotografický druh: humanistického dokumentaristu, jenž tvoří na černobílý filmový materiál. Tito tvůrci byli se všeobecnou přístupností barevných technologií a s narůstajícími požadavky redakcí na obrazové "pecky" (ihned čitelné efektní záběry) odtlačeni do galerií a knižních publikací, tedy do takzvaných prestižních podniků, kde platí, že chudoba cti netratí. Výjimky – například proslulý Brazilec Sebastiao Salgado – budiž potvrzením pravidla.
Bán je redakcemi časopisů rovněž nucen pracovat "na barvu", ale na technické prostředky a vizuální jazyk onoho dokumentarismu, s nímž na konci 80. let začínal, nikdy nezapomněl. Respektive neztratil schopnost dívat se a vidět tak, jak to tento typ fotografování vyžaduje.
To znamená: chodit, pozorovat lidi, uvědomovat si souvislosti, udržovat se ve střehu a bez váhání spatřený výjev "cvaknout"; potom z jednotlivých obrazů skládat téma. Je to pro běžce na dlouhé tratě. Obrazová skladba Bánových prací přitom mnohdy nasává "posthumanistickou" torzovitost motivů, paralelnost dějů, není v jeho fotografiích takzvaná zemitost.
Bán žije v Bratislavě, ale náměty zdaleka neomezuje na metropoli. Svoji malou vlast má prošlapanou křížem krážem. Ve Slovensku, které svými snímky zprostředkovává, je cosi velmi sousedského, pospolitého, ale také provinciálního a nepohnutelného. Pod "pohodou" tu vibruje jisté napětí.
Bánovo Slovensko se tedy zrodilo publikačně již potřetí, avšak poprvé "doopravdy" – a nebylo by na škodu, kdyby na dlouhou dobu naposled. Autor své snímky již trochu přenáší jako kočka koťata, stále hledá optimální podobu souboru.
Leckteré záběry přejal do letošního Best Of The Other Slovakia z první publikace, něco převzal i z druhého sešitu. Několik výtečných snímků (kupříkladu podnikatel s kufrem sedící v zasněžené vesnici na venkovní lavici) bohužel do velké knihy nepřebral, naproti tomu jiné v ní asi být nemusely (záběry pouličních umělců).
Obecně jsou slabší jeho fotografie na výšku; v monografii se však vyskytují sporadicky. Rozumím-li letošní Bánově selekci dobře, chtěl maximálně potlačit popisnou dobovost – a naopak rozehrát symboličnost, dát vyniknout "obnaženému" člověku a obrazu jako takovému.
Proto je valná většina děl reprodukována na dvě tiskové strany, aniž jim (až na výjimky) šev hřbetu škodí. Položíme-li si vedle sebe dvě autorovy předešlé brožury a letošní monografii, dostane se nám dokonalé ukázky toho, co se silou obrazového sdělení dokáže udělat neuskřípnutý formát.
Dodejme už pouze, že mezi českými fotodokumentaristy se nevyskytuje obdobně publikující tvůrce. Neznamená to, že tu neexistují stejně výborní fotografové, ale jejich dokumentace Čechů není vedena takovou vůlí "mít knihu" a zejména bánovsky soustavným tázáním se po národním charakteru i civilizačním směřování vlasti a spoluobčanů. Proč se to takhle má, to je na úvahu, která s fotografií již příliš nesouvisí.
