Kurátor výstavy Petr Vaňous vybral šestadvacet umělců, kteří mají čím přispět do současné debaty o významu malířství v době multimediálních technologií, konceptuálního umění či performance.
Jakub Špaňhel, Daniel Pitín, Jiří Petrbok, Petr Pastrňák či Josef Bolf zde představují oscilaci mezi na jedné straně rozostřeným, na druhé straně hyperrealistickým způsobem nahlížení na každodenní život, krajiny, města, auta, počítače a vůbec všechno, co tvoří svět kolem nás.
Vaňous míní, že ze všech uměleckých médií může právě tahle věcná malba navázat nejbližší kontakt s divákem. Kdo však očekává obrazovou dokonalost či sentimentální krásu, jež otiskují do lidské psychiky všudypřítomná média, bude odcházet zklamaný.
Průřez malbou nové věcnosti naopak získává divákovy sympatie vidinou nedokonalosti věcí. Není kritickým pohledem na společnost, ale souborem melancholií prostoupených pohledů na reálný i virtuální prostor.
Mezi snem a skutečností
Lehce apokalyptickým představám Jiřího Petrboka (1962) o skutečnosti nechybí nadsázka a humor. V imaginárním kyberprostoru jeho obrazů se vznášejí fragmenty hmotných výdobytků konzumní společnosti.
Vysavače, počítače a posilovací stroje zaplňují prostor, v němž lidé zběsile létají na koštěti, poslední květina hoří v plamenech, příroda je oddělena vysokou šedou zdí a humanismus už nejspíš skončil na smetišti.
Jakub Špaňhel (1976), jeden z finalistů Ceny NG 333, zpodobňuje realitu přes rozostřené nahlížení do tajemství genia loci různých prostředí, ať už jde o interiéry kostelů či exteriéry benzinových pump.
Špaňhelova malířská poetika, vyznačující se roztékáním formy, vytváří temné výjevy, které na první pohled vypadají jako černé čmouhy prosvětlené zlatou barvou, ale přitom jsou plné neodkrytých tajemství.
Za povšimnutí stojí i letošní finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Jakub Hošek (1979). V jeho obrazech se siluety duchů – přízraků – setkávají s nečitelným kaligrafickým písmem, aby společně tančily na hrobech mrtvých.
Hošek se tak zlehka vysmívá duchovní podstatě uměleckého díla a jeho přesné tahy štětce přiznávají spíše komerční hodnotu umění.
Do povědomí české i mezinárodní scény se dostává čím dál víc Daniel Pitín (1976). Také jeho obrazy se vyznačují osobitým a na první pohled rozpoznatelným rukopisem.
Pitínova tvorba se pohybuje na rozostřené hranici mezi snem a skutečností, mezi realitou a filmem. Své aktéry malíř zasazuje do prostředí filmových kulis a zahaluje melancholií ztraceného času. Více než fikce, skterou by se mohl život vítězně konfrontovat, je Pitínova realita přeměněna ve hru na realitu.
Upoutá také tvorba dvou žen – Jany Farmanové (1970) a Veroniky Holcové (1973). Zatímco Farmanovou zajímá psychologická rovina lidských vztahů a ženské tělo v jeho fragmentech jako tajemná i vyzývavá krajina, Holcová vnáší diváka do snové expresivní krajiny lidské fantazie.
Městské prostředí inspirovalo díla Jonáše Czesaného (1972) a Zbyňka Sedleckého (1976). Pohled na město z ptačí perspektivy či obraz před vámi jedoucího kamionu zde malba poetizuje.
Trpělivému divákovi mohou banální náměty odhalit spoustu jinotajů. A přestože nedávná výstava představitele lipské školy Nea Raucha nasadila malbě vysokou laťku, expozice v Městské knihovně ukazuje, že i česká malba má co nabídnout.
Resetting/Nové cesty věcnosti
Galerie Hl. m. Prahy, Městská knihovna Praha. Výstava trvá do 23. března, plné vstupné 100, snížené 50 korun.
Hodnocení MF DNES: 70 %
