Umění první poloviny dvacátého století je poznamenáno syndromem skupinových vystoupení, jež se v těch lepších případech staly na jedné straně místem pádných formulací tvůrčího prgramu či životního postoje a na straně druhé katalyzátorem dozrávání výrazných individualit. Že mezi nejvýznamnější tuzemská umělecká seskupení patří Skupina 42 dokládají nejen pozdější dráhy jednotlivých osobností, ale také zatím největší monografická výstava, jež je ode dneška k vidění ve výstavních sálech Městské knihovny v Praze.
Příznačné napětí tvůrčího programu Skupiny 42 mezi surrealistickými počátky a civilismem, jehož základní obrysy formuloval ve svých statích Jindřich Chalupecký, se ukázalo být motorem také pro další léta, byť na sebe bralo podobu nových formálních prostředků a idejí. Nicméně aktivita a kvalita tvorby čtyřicátých let, tedy z doby okupace a omezené svobody projevu i života, jsou podle jednoho z autorů výstavy Jana Mlčocha dodnes ohromující. V této sopuvislosti Mlčoch připomněl paralelní okruhy umělců kolem surrealisticky orientované Skupiny Ra či seskupení Sedm v říjnu, jejichž tvorba je jinou odpovědí na situaci moderního umění a moderního člověka v době první totality.
Pro všechny tyto okruhy bylo navíc příznačné, že v nich působili malíři vedle fotografů a teoretiků a že jejich programy měli svůj pendant v tvorbě spřízněných básníků a spisovatelů. Jestliže ke Skupině Ra patřil Ludvík Kundera, Sedm v říjnu našlo svůj protějšek v okruhu literátů soustředěných kolem Kamila Bednáře. Skupinu 42 pak vedle tvorby Jiřího Koláře reprezentovala poezie Jiřiny Haukové, Ivana Blatného, Josefa Kainara či Jana Hanče.
Na přípravě expozice, již do svého dramaturgického plánu zařadila Galerie hlavního města Prahy po projektech věnovaných Skupině Ra, surrealismu či skupině Sursum, se pod vedením Evy Petrové podíleli Jiří Machalický, Jan Mlčoch a Polana Bregantová. Pro Evu Petrovou a Zdeňka Pešata, který se zabývá literáty ze Skupiny 42, se pak tato výstava stává pozdní satisfakcí, neboť ve zveřejnění výsledků jejich badatelské práce zabránila postupující normalizace.
Ze podobných důvodů se nepodařilo prosadit retrospektivu Skupiny 42 ani jejímu někdejšímu členovi a dlouholetému řediteli Národní galerie v Praze Jiřímu Kotalíkovi. "Na výstavu Skupiny 42 na půdě Národní galerie pomýšlel profesor Kotalík v roce 1978 u příležitosti třicátého výročí skončení skupinové činnosti. To ale v zahraničí zůstal Kolář. Pak se měla podobná expozice konat v roce 1982 u příležitosti vzniku skupiny, nicméně i z toho sešlo, a tak je nynější retrospektiva tak trochu pozdním splněním jeho životního přání", uvedl Jiří Machalický. Eva Petrová vzpomněla na jiného člena skupiny Jana Smetanu, který zemřel loni a jenž se na tuto příležitost těšil. Další z čelnů legendárního sdružení Jiří Kolář se nyní zotavuje v Paříži z mozkové příhody, takže zahájení výstavy se nezúčastní, stejně jako básnířka a překladatelka Jiřina Hauková, která je nemocná. "Nicméně Jan Kotík je stále ve vynikající psychické a fyzické kondici a mohli jsme ho zde uvítat," dodává Petrová.
Přestože se ke komplexnímu a politickými ohledy neomezovanému zhodnocení významu Skupiny 42 v českém moderním umění otevírá příležitost až padesát let poté, co se její zakládající členové rozešli, "legendu o Skupině" stačili zaznamenat všechny následující generace umělců. Skupinu 42 pak představily menší retrospektivy konané v roce 1963 v pražském Mánesu. Zahlédnout celek výtvarné tvorby členů tohoto seskupení bylo možno ještě v roce 1989 na výstavě v Litoměřicích, jejíž reprízy se sice dostaly do Pardubic a Jihlavy, avšak Prahu vynechaly. Rozsah nynější retrospektivy je díky bohatým zápůjčkám ze soukromých sbírek oproti předchozím projektům dvojnásobný. Navíc byla pozornost věnována také ilustracím a knižní tvorbě umělců ze Skupiny 42, která dosud nebyla zpracována.
- čtvrtek 11. února 1999
