Jaroslav Brabec (1954) začínal počátkem 80. let jako kameraman na Barrandově; snímal například filmy Džusový román, Proč?, Kopytem sem, kopytem tam.
Od 90. let i režíruje, v minulé dekádě si troufl na ambiciózní adaptace Váchalova Krvavého románu a Šlejharovy knihy Kuře melancholik. V nynějším desetiletí pracuje především pro Českou televizi - jmenujme inscenaci PF 77 či seriál Hraběnky. Ale od roku 1976 se věnuje "obrazu" ještě jinak: fotograficky portrétuje české výtvarníky.
Mladý muž s vkusem
Vzhledem k tomu, že Brabec tyto fotografie dosud nevystavoval, udiví početnost kolekce, která suverénně zaplnila rozlehlý brněnský Dům Pánů z Kunštátu (přesně: 185 kvalitně vyzvětšovaných, někdy vysloveně velkoformátových exponátů).
V české fotografii se už dlouho neodehrál tak rozmáchlý debut! Vystavených prací by mohlo být i méně, někdy je instalace přetížená, avšak Brabce lze pochopit: celkem 250 výtvarníků, již navštívil na zhruba u 120 z nich vytvořil dle svých nároků zveřejněníhodné fotografie, v Brně představuje 62 umělců.
Zaujme vkus, který Brabec projevoval už v druhé polovině 70. a první polovině 80. let, kdy si vytvořil základ celého souboru. Jestliže v roce 1976 dokumentoval Josefa Sudka, následující rok Jana Zrzavého či o další rok později Kamila Lhotáka, učinil to, co v tu dobu udělal nejeden jiný fotograf - za těmihle populárními žijícími klasiky se takzvaně docházelo, kdekdo se snažil s nimi setkat.
Ale Brabec tehdy navštívil i Karla Nepraše, Karla Malicha, Václava Boštíka, Andrienu Šimotovou, Jana Saudka, Jiřího Načeradského, Jiřího Sopka, Otakara Slavíka, Alenu Kučerovou, Stanislava Kolíbala, Libora Fáru, Bedřicha Dlouhého… To byli tvůrci trpění, běžná reflexe jejich díla nebyla možná, vystavovali málo či vůbec.
Tudíž Brabcova sbírka portrétů dnes už má značnou hodnotu dokumentární, neboť portrétoval osobnosti, které si za normalizace nemohly stěžovat na dotěrný zájem médií. Nadto záběry mají totožný rukopis a nikdy neklesají pod určitou vizuální úroveň.
Dokumentární cena vzrostla Brabcovými návraty do těchže ateliérů, takže Nepraše, Šimotovou, Kolíbala, Malicha a jiné představuje na záběrech, které od sebe dělí 20 a více let - a to bývají srovnání zajímavá již sama o sobě.
Soubor s velkými možnostmi
Zaměříme-li se na obrazové kvality Brabcových výhradně černobílých portrétů, lze konstatovat, že způsob snímání - dokumentární, momentní portrét - se u něho ustálil rychle a některé vůbec nejkvalitnější snímky z kolekce instalované v Brně vznikly hned v prvních letech autorova fotografování (Kolíbal, Fára, Saudek, Aleš Veselý, Milan Grygar).
Očividně lépe se mu daří tehdy, když výtvarníky "nechá být", pozoruje je při práci či tiskne spoušť během dialogu s nimi, tedy není-li fotografem aranžujícím. Brabec dochází i k výtvarníkům střední a mladší generace, ale s nimi, zdá se mi, se mu pracuje obtížněji, jejich díla jako by nemohl do fotek dostat a široká výrazová rozkročenost takového Jiřího Kovandy či Františka Skály mu paradoxně sešněrovává ruce; zřetelnou výjimkou je portrét Markéty Othové, obdobně unikavý jako fotografie, které ona vytváří.
Jaroslav Brabec si brněnskou kolekci koncipoval sám, fotografie do sálů nakomponoval podle abecedního pořadí příjmení výtvarníků. Nejsem si jist, zda to byl nejlepší možný skladebný princip, ale vím jistě, že Brabcův soubor má značný potenciál a možnosti jeho prezentace a destilace nejsou nynější výstavou zdaleka vyčerpány.
Jaroslav Brabec - Orbis Artis
Dům umění města Brna - Dům pánů z Kunštátu, Dominikánská 9, Brno. Kurátorka Jana Vránová. Výstava trvá do 8. června, vstupné 50, zlevněné 25 korun, ve středu vstup volný, www.dumb.cz
Hodnocení MF DNES: 70%
