Práce Jana Saudka a jeho dnes již bývalé partnerky jsou od sebe těžko rozeznatelné. Rodinný autorský rukopis není v umění ničím výjimečným. Vzpomeňme třeba na charakteristické rysy plastik, jež se v barokních dílnách dědily z dědů na pravnuky, či na tříakordové písně bratrů Nedvědů, jejichž skládáním se zabývá již druhá generace tohoto trampského klanu. U Saudkové je ovšem zvláštní, že nejen do detailů převzala Janovu estetiku, ale že se kvůli němu na svět dívá zcela mužskou optikou.
Jak je pro Saudka typické, zobrazuje i Saudková ženy jako kyprou a poddajnou materii. Jsou to rozcapené objekty, do nichž se chlap může zavrtat až po paty, či v lepším případě „nevinné“ panenky, jejichž nedospělá tělíčka vyzývají k zajímavým zážitkům.
Na maskulinní pravidla Saudková přistupuje i v naivně formulovaných popiscích ke snímkům, jež zdůrazňují, že i sebeobéznější či sebepubescentnější dívenka je toliko lascivní samicí, jíž musí každý propadnout. V tomhle je možná ještě větší sexista než její vzor.
Ale nejde jen o to. Ty fotografie jsou slaboduché, i když si genderovou problematiku odmyslíme. Motivy si autorka od Saudka vypůjčila z jeho pozdního období. Už tyhle originály se často pro svou kýčovitost nedají skousnout, ale Saudkovy modely alespoň žijí, ať už si o jejich vykřičeném bytí myslíme, co chceme.
V podání Sáry Saudkové se z nich však stávají aseptické postavičky z gratulačních pohlednic. Usmívají se, špulí zadečky, ale nežijí. Nejsou o moc míň mrtvé než přihlouplé rekvizity (domovní kukátko, japonský slunečník, hořící doutník, dopis „fotografa českého“), které je obklopují.
Nebuďme však nespravedliví a přiznejme, že publikace má opodstatnění. Janu Saudkovi totiž tahle svérázná pocta jeho životní filozofii musela udělat obrovskou radost.
