Kurátoři Karel Srp a Olga Malá rozhodně udělali krok správným směrem, když se rozjeli po Evropě se záměrem rozšířit letošní bienále o zahraniční účast. Vždyť dialog a porovnání trendů se zahraničními kolegy může nejen samotným výtvarníkům, ale i publiku přinést cenné informace o moderním evropském uměním. Navíc konkurence, byť se jedná o umění, není nikdy naškodu.
"Nutná je konfrontace českých umělců se zahraničím. Takovou podobu bienále plánujeme i na příští rok a hodláme jej ještě rozšířit od další země," potvrzuje Karel Srp.
Takřka udivující je skutečnost, že výstava, přestože se jedná o umění z celé střední Evropy, nepostrádá jednotnou koncepci. A nezpůsobil to pouze výběre kurátorů, kteří se sice podle Srpových slov rozhodli sledovat určité téma, tedy různé vztahy k tělu, ať už jde o sexuální vztahy či vztahy k nejrůznějším deformacím a pohlavní identitě. Autoři sami jakoby se dohodli nebo jakoby pracovali ve společných dílnách. Nutno podotknout, že mnozí autoři skutečně tvořili ve skupinách, což je dalším charakteristickým rysem letošního ročníku.
Kvalita jednotlivých exponátů se dá pochopitelně poměřovat a bylo by pochlebovačné tvrdit, že všichni autoři stvořili kvalitní a jedinečné umění. Například plátna tandemu Markus Muntean a Adi Rosenblum působí takřka školácky. Dlužno říci, že čeští výtvarníci, a nejde o patriotistické stranění, předvedli na bienále to lepší,co je zde k vidění.
A co dalšího mají vystavená díla společného? Především návrat k příběhu, banálnímu, jindy zase závažnému, někteří autoři pojali doslovně, neboť na bienále se objevilo mnoho fotodokumentů a kreslených, takřka komiksově kýčovitých příběhů. Dalšími znaky bienále je touha po ideálním místě k žití, po ideální krajině či snaha výtvarníků uchopit otázky lidského osudu a viny.
Snad nejmarkantněji otázky viny a kolektivní zodpovědnosti můžeme vysledovat u Michala Kadlečka, který publiku předestřel několik pláten inspirovaných utrpením Židů v koncentračních táborech. Tuto kolekci pak doprovodil Dantovými slovy: Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo vidí bezpráví a mlčí."
Dalším společným jmenovatelem, který začíná pozvolna platit nejen pro samotné bienále, ale pro současné umění jako celek, je jakýsi hybridní přístup ignorující jakékoli formální kategorie – řada umělců plynule přechází z jedné do druhé a tak není neobvyklé, že jeden autor současně představuje malbu, fotografii,či audiovizuální instalaci.
Jak již bylo řečeno, úroveň exponátů je rozmanitá a jde o těch, které jsou schopny oslovit a vyburcovat až po ty, které jsou pouhou bezduchou a křečovitou pózou. Jestliže právě ony, nepočítaje zdejší výtvarnou scénu, jsou tím nejlepším, co středoevropské umění skýtá, tak si můžeme gratulovat a zlí jazykové musí sklapnout. V evropském kontextu totiž na tom není české mladé umění ještě tak zle.
3. bienále mladého umění : Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské nám. 13, Praha 1; 22.10 - 9.1. 2000
 autor: Michal Kadleček, z cyklu o koncentračním táboře |
 Skupina Kamera skura pózuje jako skupina Lunetic |
