Jelínek se rozhodl do Spielbergova projektu zapojit proto, aby varoval svět před důsledky rasismu. Podle něj vlastně vděčíme za vznik nadace režisérově matce. "Drobná, nakrátko ostříhaná a velmi čilá stará paní - všiml jsem si, že má na ruce vytetované číslo," vzpomíná Jelínek.
Přestože měl už za sebou mnoho let za kamerou, prošel školením Spielbergova týmu, jak se zpovídanými komunikovat a jak se správně ptát na události, které i desítky let po válce působí bolest. "Jen málokterý ze vzpomínajících neplakal. Byl jsem zvyklý, že když se mi něco takového stalo u Krátkého filmu, kde jsem dřív pracoval, přerušil jsem natáčení a počkali jsme, až se člověk před kamerou uklidní. Tady se kamera nikdy nezastavovala. Nikdy. A právě zachycení silných emocí bylo velmi cenné," vzpomíná na psychologicky náročnou práci s pamětníky holocaustu Jelínek. Utkvěla mu jedna zvláštnost: většina ze zpovídaných patřila k bytostným optimistům - což jim pomohlo hrůzu války přežít, přestože následky fyzického i psychického utrpení si nesli už do smrti.
"Žít v době po holocaustu tak, jak se žilo předtím, a nevědět, že byl, znamená nebýt dost člověkem," píše v úvodu ke knize Milan Uhde. I on patří k těm, koho se holocaust dotkl přímo, jeho matka byla Židovka a už jako malý zažil kvůli jejímu původu omezení a nesmyslné zákazy. A přišel o velkou část rodiny z její strany.
Příběhy dalších přeživších jsou šíleným mementem: děti oddělují od rodičů a posílají je na smrt do plynové komory, malují marné naděje sporých pokusů o útěk, dokumentují pochody smrti těsně před koncem války, i čekání na ty, kteří se už nikdy nevrátí. Jelínek prostě jen zaznamenal příběhy - otázky, které kladl, v textu nejsou, takže výpovědi působí stroze a sevřeně. O to mají větší sílu.
Kniha A kde byl Bůh…? vychází v nakladatelství Barrister a Principal.
