Všechny hranice na světě mi vadí

  • 24
Novinářka a zpravodajka z válek Petra Procházková se cítí doma kdekoliv, kde je jí dobře: "V Praze ve svém bytě ve Vysočanech, v Kábulu v domě ve čtvrti Taimani. Dobře mi bylo také v Grozném," odpověděla v on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. "Vadí mi všechny hranice na světě, ale přece jen se do Čech vracím jako domů." Odpovědi Petry Procházkové najdete ZDE.

Elza Dugujevová prolézá se svými dětmi trosky v čečenské metropoli Grozném. Hledají harampádí a z něho vybírají hliníkové části. Za pár babek Elza nálezy rozprodává. Tak přežívají den ze dne. Elza inspirovala žurnalistku Petru Procházkovou k názvu své knihy - Aluminiová královna.

Novinářka na Divokém východě se jmenoval knižní rozhovor Josefa Pazderky s Petrou Procházkovou (1964), který v roce 1998 vydal pražský Portál. Tehdy byla Procházková v novinářském "laufu"; podávala textové i obrazové zpravodajství především o Čečensku.

Avšak teprve když v roce 2000 přerušila novinářskou dráhu a zůstala v čečenské metropoli jako humanitární a sociální pracovnice, otevřel se jí prostor pro to, aby připravovala svědectví, které neumírá se dnem.

Tentokrát nebyla ona podrobně dotazována pro knihu, nýbrž sama se druhých ptala způsobem, jenž sotva může dojít uplatnění v novinách nebo časopisech.

Aluminiová královna, s podtitulem Rusko-čečenská válka očima žen, obsahuje šest rozhovorů s matkami, Čečenkami i Ruskami, jimž války započaté v Čečně v letech 1994 a 1999 buď zcela, nebo téměř úplně rozvrátily dosavadní život. Jeho řád, jeho zasazení do zvyků, do tradic a rodinných svazků.

Mluv, mluv, zajímáš mě

Osobním pobytem získaná znalost prostředí a autorčina novinářská zkušenost jsou v šestici interview přítomny neokázale, avšak důsledně. Procházková se neptá komplikovaně, ale také ne prostomyslně či s oním novinářským buranstvím, které suverénně přicházívá dělat rozhovor, aniž se ráčilo obtěžovat přípravou na něj.

V okamžicích, kdy ženy začínají "bájit" či ihned zobecňují svoji zkušenost nebo si odmítají přiznat komplikovanost, nečernobílost poměrů, Procházková namítá, nabízí jiný pohled. Nic však aktérkám nevnucuje. Ženy se pak, takto pošťouchnuty, znovu rozpovídají a vyplaví ze sebe další díl svého osudu.

V kurzivou vytištěných pasážích Procházková vzpomíná na okolnosti vzniku interview, předkládá svůj náhled na dotyčnou ženu. I to činí taktně a s respektem.

Zvídavost a soustavnost Petry Procházkové při vedení rozhovoru přibližuje Aluminiovou královnu knihám takzvané orální historie: tedy příspěvkům, v nichž události jsou nahlíženy důsledně zdola, subjektivně, vyprávěny konkrétními jedinci, většinou formou rozhovorů strukturovaných podle předem vypracované rozvahy. Takto programově metodická Procházková není, ale poněvadž její obeznámenost s problémem je mimořádná a prožívaná, přibližují se dotazy takové struktuře "samo sebou".

Výsledkem je kniha zadírající se do mysli bez toho, že by chtěla prvoplánově šokovat. Tak to zkrátka je: Čečna a v prvé řadě Groznyj připomínají místo, na které - jak o tom hovoří jedna z těch žen - "si dělá zálusk ďábel".

Bomby, vlci a Fairy Ultra

Kdysi na tamější poměry výstavnou půlmilionovou metropolí, nyní zcela zplundrovanou, se plouží nebo pobíhají lidé, kteří shánějí kus roury na odvádění kouře z ubohého příbytku, staré oblečení, aby se měli do čeho zabalit, jídlo nebo léky, aby se vůbec byli schopni hýbat a nějak se o sebe postarat.

Z Aluminiové královny bychom si mohli vydedukovat, že Groznyj je vylidněn a takových živých stínů se v něm pohybují stovky, nanejvýš pár tisíc. Avšak podle výstavy Tvář války, která nyní probíhá v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu, zůstávalo ve městě zhruba v tom čase, v němž vznikaly rozhovory pro knihu, asi sto osmdesát tisíc lidí.

Ať už to číslo sedí, či nikoliv, odtud lze autorce adresovat asi jedinou výtku: mohla více naznačit dimenze celku, čímž by si čtenář zpřesnil ponětí o rozsahu katastrofy. (Druhá námitka patří redakčnímu zpracování: kvalitnějších reprodukcí se mohly dočkat fotografie uvnitř knihy a v textu zůstalo dost literních chyb.)

Výchozí rovinou Aluminiové královny jsou popisy příšerné přítomnosti, onoho každodenního obstarávání základních potřeb. My si je zařizujeme tisknutím tlačítek nebo výjezdy do nákupních center. Často tak konáme s neochvějností, kterou ani nenapadne připustit si křehkost této pohodlné zajišťovací materie. Stačí však několik dobře mířených bomb a je po tlačítkách.

Vždyť v Grozném lidé před válkami nežili hmotně zase o tolik hůř, než se možná domníváme. Tamara Abuzaidová, již autorka jako jedinou zpovídala v Česku, v uprchlickém táboře ve Stráži pod Ralskem, říká: "Tady, když jsem v táboře poprosila, aby mi něco dali na čištění, začali mi vysvětlovat, co to je saponát. Víte, já už jsem léta myla nádobí pomocí Fairy Ultra."

Nejcennější na Aluminiové královně je však právě to, že nezůstává u těchto prostých záznamů plahočivého konání. Procházková se vyptává na rodinné vazby a vztahy, na život před válkou, na ženské pocity. Je to důležité, neboť čečenské tradice přikazují velmi přísný, nám nesnadno pochopitelný řád týkající se například toho, kdo se smí v rodině koho dotýkat, v jakých situacích a v jakém oblečení může spatřit kupříkladu dcera otce nebo syn matku.

Dozvídáme se, že válka nerozbila jen viditelnou hmotu, nýbrž i duše. Lidé zvlčili, tradice se bortí, ideály zpráchnivěly, neexistuje nic než teď, budoucnost je zející tlama bez naděje.

Ti, kteří ve městě zůstali, si připadají být všemi opuštění a zrazení. Jsou unavení, mrzutí, neustále ve stresu, bezcitní ke komukoliv, kdo není nejbližším příbuzným. (Zabili souseda? Hlavně že nezabili mě! A nezůstalo po sousedech něco, co by se nám mohlo náramně hodit?) Ženy vypadají starší, než jsou. Manželé spolu nespí, dětem uniká vzdělání a trpí psychickými poruchami - tím se zadělává na pokračování frustrace v následné generaci.

Ještě zoufalejší než ženy se zdají čečenští muži, uvyklí, jak jim velí tradice, materiálně zabezpečit rodinu. Není však kde a na čem pracovat, navíc jim ze strany ruských vojsk permanentně hrozí nebezpečí. Takže jsou zalezlí v tom, co zbylo z bytů nebo domů, a propadají se do apatie.

Nežádoucí

O válkách v Čečensku jsme byli informováni - též díky Petře Procházkové - vcelku soustavně. Zpravodajství obecně je však velmi "průtočné" a abstraktní, jak nám vždy znovu připomene dobrá kniha nebo kvalitní filmový dokument.

Z Aluminiové královny získáme mnohonásobně uchopitelnější představu o tom, co se v Čečensku dělo, jak se tam s lidmi zacházelo, jak propletená a zoufalá je tamější realita, která od té doby, kdy "humanitárka" Petra P. rozhovory pořizovala (většinou zhruba před dvěma roky), se sotva výrazně změnila k lepšímu.

Petra Procházková: Aluminiová královna
Rusko-čečenská válka očima žen

Vydalo nakladatelství Lidové noviny ve spolupráci s Gender studies, o.p.s., Praha 2003, 168 stran, náklad neuveden, cena 159 korun
Ruský prezident Putin se teď vydává za mírotvorného holoubka nabízejícího humanističtější alternativu řešení problémů než bezcitný jestřáb Bush. Stačí si však přečíst Aluminiovou královnu a míra pokrytectví moskevského vůdce je nabíledni. V současnosti, přikryt teroristickým a iráckým deštníkem, vyhnívá čečenský problém stranou světové pozornosti; sem tam ještě tak probleskne zpráva, že v Grozném či okolí vylétlo po výbuchu do vzduchu auto nebo byl zničen transportér a zemřelo tolik a tolik lidí.

Černá díra Čečna bez milosti a slitování požírá lidské životy, hmotné statky a veškeré naděje, přičemž tato díra se nachází ve státě, který - jak to autorka pro pořádek uvádí ve stručném dovětku - je součástí evropských struktur a partnerem NATO.

Ostatně Procházková zamýšlela mít takových rozhovorů se ženami celkem dvanáct. Vedle těch, jež hovoří v Aluminiové královně, chtěla vyzpovídat též matky, manželky, sestry či dcery ruských vojáků, kteří bojovali a případně zahynuli v Čečensku. Z Ruska však Putinův režim Petru Procházkovou vyhostil dřív, než stihla svůj záměr naplnit.

Jiří Kubík s Petrou Procházkovou z agentury Epicentrum při předávání novinářských cen v Havlíčkově Brodě. Kubík získal Novinářskou křepelku za objektivní zpravodajství a investigativní žurnalistiku, Procházková hlavní cenu Karla Havlíčka Borovského za své zpravodajství z Ruska a Čečenska (18. května 2000)

Petra Procházková.

Zpravodajka z válek Petra Procházková se věnuje víc čečenským dětem. Kvůli nim byla ochotna péct a prodávat v Praze kavkazské cukroví.(4.4. 2003)

Známá zpravodajka z válek Petra Procházková se chce usadit. Plánuje rodinu. (4.4. 2003)

, ,