Záhadná Toyen. Netradiční malířka, která o sobě mluvila v mužském rodě |
Kniha se jmenuje dramaticky: To je on! Skoro jako nějaká detektivka nebo populární krimi. Ale je to jinak: Štráfeldová, kulturní publicistka se zkušeností hlavně z Českého rozhlasu, napsala životopisný román. Klasického střihu.
Tam, kde jsou k Toyen prameny, cituje, tam, kde prameny nejsou, beletrizuje a píše situace a dialogy, tak jak by se mohly nejspíš odehrát. Jde jejím životem jako širokou alejí. Od počátku do konce.
Popisuje silné napnelismy v rodině, hlavně s matkou. Vykresluje přátelství s dalšími avantgardisty, jako Štyrským, Nezvalem, Teigem, Heislerem nebo Bretonem. Sleduje ji během první války, první republiky, druhé války i francouzského exilu. Prostě zlomové body a klíčové postavy. Velké dějiny na pozadí – a Toyen na scéně v hlavní roli.
Profil malířky Toyen, vlastním jménem Marie Čermínové, se vyloupne z koláže reálného a možného hlavně v poslední části knihy. Román je totiž docela disproporční: první půlce života „snící rebelky“ patří tři sta stránek, druhé pak zhruba padesátka. Tady se však děje to podstatné: reflexe, bilance, pohledy zpátky. Dekády v Paříži, kam Toyen odešla v sedmačtyřicátém roce, jsou plné nostalgie, smutku, úzkosti. Přátelé postupně vymřeli, rodina zůstala pod zámkem v komunistickém Československu.
Toyen se uzavřela v sobě jak v příslovečné věži ze slonoviny. Zůstala sama, mlčenlivá, se svými vzpomínkami a sny. Vyprávějí za ni její obrazy, kresby, koláže: scény plné neznámé magie a existenciální cizoty. Melancholií zalité krajiny, kterými bloumají přízraky a mátožné vize.
Objevy se nekonají
To je on! O té, co si říkala Toyenautorka: Milena Štráfeldová nakladatel: Universum |
Zatímco Toyen byla surrealistkou, Milena Štráfeldová zůstala v jejím životopisném portrétu realistkou. Mluví tady jasnou řečí, někdy možná až příliš obšírně, rozvláčně, doslovně. Některé scény pak barví vyloženě pohádkově: Nezval je Slávek, Štyrský Jindra, Toyen Manka. A povídají si málem jako na pouti.
Terén jim přitom Štráfeldová spíše zužuje: mluví se hlavně o tom, co je z malířčina života dobře známé. Žádné objevy se nekonají. Možná ani nemohly: Toyen si svůj privátní prostor odjakživa dobře hlídala. Nepouštěla si člověka k tělu. Neměla potřebu komentovat druhé. Natož je soudit nebo odsuzovat. Víc žila a byla pro sebe.
Román To je on! to jenom potvrzuje. Malířka Toyen zůstává jedním velkým tajemstvím i čtyři dekády po své smrti.
