Reportér Josef Klíma

Reportér Josef Klíma | foto: David Neff, MAFRA

RECENZE: Reportér Klíma vraždí podle druidů, radí major Zemánek

  • 6
Novinář a spisovatel Josef Klíma prostě ví, jak to chodí v českých věznicích, co se šušká po policejních služebnách a jaké fígle používají kriminálníci. Mezi reportážemi si čas od času odskočí k beletrii. Aktuálně mu vychází román Smrt podle druidů.

Nakladatel ji srovnává se severskými detektivkami – asi proto, že je to móda i zaklínadlo k vyšším prodejům. Smrt podle druidů je přitom ryze česká, chybí jí skandinávský důraz na sociální problémy i kritika úplatných policistů. Jen komisařka Bláhová coby hlavní vyšetřovatelka se z nemastné neslané maminy kolem poloviny knihy vyloupne v sympaticky umanutou bystrou hrdinku, která to pochopitelně nakonec natře všem svým kolegům, byť ji poklonkující šéf už dávno z případu sériových rituálních vražd stáhl.

Parťáky má hned dva. Protože její kolegové chlapi o ni v týmu nestojí, pomáhá jí farář z místní věznice, sympaťák na motorce ve flanelové košili, jenž má za sebou humanitární mise i válečnou zkušenost kdesi v Asii. V pánbíčkaření se nevyžívá, je to muž činu, který ví, že víra v životě kněze není to nejdůležitější, že tím je služba bližnímu. I kdyby to měl být ten poslední násilník, který se ve věznici rozhodl pro pokání.

Farář s motorkou

Druhý, kdo do případu druidských vražd vidí, je místní vysloužilý major Zemánek, který jako by svému komunistickému seriálovému skorojmenovci z oka vypadl. Svoji partajní minulost má neustále na talíři, polehčující okolnosti jsou v jeho případě spíš lehce naznačeny než skutečně vysvětleny.

Kromě mrtvých, kteří přišli o život v souvislosti s druidskými rituály na místním zámečku, řeší Helena Bláhová paralelně další dva případy. A také svého bývalého manžela.

Smrt podle druidů

65 %

autor: Kosef Klíma

nakladatel: Nakladatelství Andrej Šťastný

224 stran, 239 Kč

Klímova novinka má docela švih, jednotlivé dílky policejní skládačky do sebe zapadají, zklamává však na té osobnější rovině. Bláhová má protivnou matku s příliš stereotypně babkovskými řečmi („Pana doktora by sis měla, Helenko, předcházet...“), syna autistu a bohužel také neuspokojený sexuální apetit, na nějž autor klade až přehnaný důraz.

Jenomže to vyznívá spíš trapně, obzvlášť když používá k popisům choulostivých scén těch největších klišé: ten, kdo v literatuře ještě někdy přirovná ženské přirození ke vzácné svatyni a bude to myslet vážně, by se měl za trest stát doživotním sexuálním abstinentem.