RECENZE: Litovat se nepomůže, vzkazují Hornické vdovy. Za 100 procent

To téma viselo ve vzduchu. A publicistka Kamila Hladká, narozená v roce 1981, mu věnovala rovnou knihu. Výpovědi osmi žen, kterým zemřel manžel na šachtě – v závalu, při výbuchu, otrávený metanem.

Kamila Hladká: Hornické vdovy | foto: Magnesia Litera

Titul nemohl být jiný: Hornické vdovy. A přestože texty jsou vlastně „jenom“ přepisy spontánních výpovědí, mají punc té nejlepší literatury. Klasici jako Jiří Kolář, Bohumil Hrabal nebo Jan Zábrana by jistě dali za pravdu. Proč? Možná proto, že tu živí mluví o mrtvých. O svých mrtvých.

Nejstarší ze zpovídaných je ročník 1939, nejmladší 1981. První přišla o muže v roce 1961, poslední před sedmi lety. Lokalitu mají společnou: Ostravsko-karvinský revír.

V jejich řečech se točí pořád ty samé motivy: jak se potkali, jak se vzali, sestěhovali, měli děcko – a jak manžel tragicky zemřel. A jaký byl jejich život po jeho smrti.

Jsou to texty syrové a přímé, podané věcně, civilním jazykem – ale v jádře mají jedinečnou existenciální zkušenost. I fráze „to všechno mohl vymyslet jenom život“ tady najednou nezní dutě.

Před devětaosmdesátým byl československý horník polobůh. Bral nadstandardně vysoký plat, u pípy měl přednost a Havířov, kde se fasovaly byty, vypadal navenek jako ideální místo k životu. Po devětaosmdesátém hornická svatozář rychle vybledla: platy šly dolů, propouštělo se, doly zavíraly.

Doba se změnila. Kontrast mezi šedesátými a devadesátými lety je jasný. Tehdy fungovala jistá soudržnost, mezilidské vztahy byly pevnější. Po revoluci se každý staral hlavně o svůj prospěch. A tak jsou v knize vedle soucitu a pochopení k mání i nezájem a sobectví.

Jmenovatel ale zůstal vždycky společný. „Horník je člověk, co je jednou nohou pořád v hrobě.“ A možná víc než nešťastné vdovy ty tragédie poznamenaly jejich děti, narozené jako pohrobky, vyrůstající bez otce, vláčené z místa na místo, ze vztahu do vztahu. Někdy i odmítané a nechtěné.

Na druhé straně všech těch osm příběhů provazuje vůle k životu. Přestože na rodinu padl stín, vdovy skoro sborově říkají věty: „Litovat se nepomůže“, „Naučila jsem se, že život je tvrdý“, „Musí se žít dál“.

Hornické vdovy

100 %

Kamila Hladká

Kniha Kamily Hladké znovu dokazuje, jaká síla je v jednoduchosti, tematické i výrazové. Ta tříakordová ženská vyprávění mají drajv. Dotýkají se totiž samých základů – života, lásky, rodiny, smrti.

A bez melodramatu, citového vydírání, bez plačtivého výprodeje osobní tragédie. Takže Hornické vdovy jsou nejen dobrá literatura, ale i návod, jak žít dál navzdory nepřízni osudu, jak se vyspravit na duchu po fatální ráně. Není to snadné, je to zatraceně těžké – ale stojí to za to.