Dílo vyšlo pod hlavičkou nakladatelství Pointa, což znamená, že vzniklo díky finanční podpoře získané po internetu od čtenářů.
Hlavní hrdina se narodil v roce 1955. Společně s matkou jako malý rád vařil a v pouhých sedmi letech při návštěvě tety z Rakouska pochopil, v jakém systému žije. „Ten večer mi prvně dochází, jak to se mnou vypadá. Jsem uvězněn jednou pro vždycky. Dochází mi, že mě někdo připravil o možnost dejchat,“ stojí v knize.
Obálka knihy Život a doba gaunera
Není proto divu, že už před osmnáctinami za sebou má dva pokusy o útěk za hranice (přes Polsko a Bulharsko), zkušenost s kriminálem i vlastní vozidlo Saab 96, které sám řídit nemůže. Protagonista příběhu si jednoduše uměl vydělat, pochopil, kam až jej může dostat krabička marlborek a jediný důvod, proč tak činil, byla touha dostat se na Západ.
Až se to jednou, po mnoha a mnoha zlotých vyměněných za marky, převezených do Polska a zpátky do Československa, povedlo. Patřil mezi těch málo šťastlivců, kterým se povedlo dostat na Západ přes Berlín.
A tak začal Němce krmit pro ně exotickým a luxusním pokrmem – prdelačkou, jejíž složení zahalil pod háv přísně tajného receptu. O pěti litrech krve, které si na ni objednával, raději pomlčel. A více již prozrazovat netřeba. Knize o 103 stranách by to mohlo uškodit.
Život a doba gauneraHana Pachtová Pointa, 2019, 103 stran |
Hana Pachtová čtenáři neříká, v jak úzkém vztahu s mužem, jehož život ve svém čtvrtém díle popisuje, byla. Není to však třeba, míru intimity dokazuje charakter vyprávění a jeho autenticita.
Autorka se dokázala do mysli hrdiny zcela ponořit a na povrch jako hloubkový potápěč vynést jen to nejryzejší, co utvářelo tohoto gaunera, kuchaře, veksláka, prodejce zbraní, generálního zástupce bulharských kasin pro západní Německo, milujícího a starajícího se manžela, bratra i syna.
Vyprávění skáče v čase, což zprvu působí poněkud chaoticky. Souvislosti přicházejí společně s listováním a to může být mnohdy matoucí. Za polovinou knihy však už čtenář do Života a doby gaunera zaplouvá bez problémů. Jako by ho Pachtová najednou dokázala nebo chtěla zvát do prostoru, který byl prozatím cizím uzavřen.
Dále hodnotit spisovatelčinu invenci by vzhledem k tomu, že jde vesměs o interpretovaný životní příběh, asi nebylo zcela na místě. Přesto je nezbytné vyjádřit obdiv nad jejími stylistickými schopnostmi, které charakterizuje snaha o střídmost, přímočarost a hlavně již zmiňovanou autenticitu.
A proč kniha nese podtitul Na klepadle? Děti vychované na sídlištích už možná tuší – právě tam se totiž spřádaly ty nejzásadnější plány. Ačkoliv jak sama Pachtová píše – tehdy nám blbost v hlavách duněla jako bouřka.
