Vždycky jste byl oporou, zrcadlem, nadějí, únikem do jiných světů, zábavou, skvělou školní i dospělou četbou.
Ještě víc než kousky z vesmíru mne snad bavily ty obyčejné a přitom úžasné příběhy z naší planety Země.
Brečel jsem v první řadě kina s Doonem z Hymnových sprinterů. Chtěl i nechtěl obdarovávat žebráky na O'Connellově mostě v Dublinu, děsil se Zástupu a se zvrácenou touhou toužil pěstovat obří houby doma ve sklepě. A samozřejmě jsem byl i požárníkem Montagem, který prozřel. Od té doby třeba vím, že nikdy nespálím, nezničím nebo nevyhodím žádnou knížku.
Byl jste zároveň tou nejlepší školou zeměpisu. Do smrti budu vědět, jak vypadají kouty Dublinu a budu chtít zažít El día de muerte, Den smrti v Mexiku. Ostatně Irsko a Mexiko, stejně jako celá Amerika, budou do smrti zeměmi mých snů.
Na rozdíl od Jamese Joyce jsem u vás vždycky všemu přesně rozuměl. Tak nějak jsem věděl, proč to všechno píšete a proč to chci číst. Objevil jste můj vysněný lepší svět. Místo, které každý z nás potřebuje a k němuž směřuje, aniž by musel nutně dosáhnout cíle.
A ještě něco. Nikdy jsem se s vámi nenudil…
