Zlodějka mýho táty je jistě próza, která ční z domácí produkce posledních let nad průměr, ale… Těch „ale“ je nad knihou řada. Mikymu je deset a jeho táta odešel z domova za jinou, titulní „zlodějkou“. Soud svěřil Mikyho a jeho dva bratry do střídavé péče: týden tady, týden tam. Zatímco matka je v Mikyho životě poslední jistotou, nadějí i smyslem, otec a hlavně macecha jsou rovnou „peklo“.
A protože Miky nezvládá kočírovat emoce, čelí neštěstí, jež ho potkalo, afektem: buď se zoufale uzavírá do sebe a svých virtuálních světů, nebo kolem sebe agresivně mlátí hlava nehlava. Macechu nenávidí, otce nenávidí, a když si i matka najde novou partii, zůstává málem sám. Tedy s partou podobně „postižených“ kamarádů a hlavně s mobilem natřískaným hrami, jež si ordinuje jako uklidňující drogu.
Hůlová napsala román, který hlavně v první třetině rezonuje jinými texty. Zaprvé jejími vlastními, počínaje novelou Přes matný sklo, kde se hroutí rovněž synovský svět, a konče Macochou, kde bilancuje osobní tragédii matka.
Zadruhé texty druhých. Rodinné krachy zvládá na výbornou Petra Soukupová, v knize Bertík a čmuchadlo, určené primárně mládeži, otevřela úplně stejné téma: kluk nemůže vystát matčina nového přítele. A pokud jde o Mikyho „paření na mobilu“, příbuznou notu rozehrála v knížce Josef Marka Míková. Jenže zatímco Míková i Soukupová nahodí téma a rozeběhnou příběh, který graduje, Hůlová sází spíš na obraz, jedno monumentální plátno, kde je do detailu rozpitvané peklo, jež si rodina dobrovolně vyrobí ze života.
Zlodějka mýho tátyautor: Petra Hůlová nakladatel: Torst |
O Mikym, jenž má hlavní slovo, víme vše po pár desítkách stránek. Kluk bez minulosti i budoucnosti žije teď a tady. Svými řečmi, svými činy. Roste maximálně jejich síla, naléhavost.
Příběh však přešlapuje na místě, dějovost žádná. Mikyho tragédie se vrství, nabaluje na sebe tragédie podobného typu. Co trochu provokuje, jsou kulisy. Jako ve Stručných dějinách Hnutí najdeme i tady různě poházené kusy blízké budoucnosti: vedro, dochází voda, příroda se vypařila, děti chodí navlečené v podivných „korzetech“.
Jenže to základní je jasné i bez kulis: úplná rodina se přežila, člověk je v háji, zmítá se v nicotě, nezbývá mu než stavět na nové platformě. A nutí k tomu i potomky. Není divu, že revoltují. Ale kudy z toho ven?
