RECENZE: I na onom světě se David Drábek chvástá a přehání

Co budete dělat, když se k vám jednou večer proskleným stropem proboří anděl? Navíc s tváří zpěvačky Annie Lennoxové? Nečekanou odpověď nabídl David Drábek v literární prvotině Ochechule vydané nakladatelstvím Akropolis.

Obálka knihy Ochechule s koláží Patrika Boreckého | foto: Akropolis

Poté, co anděl opět zmizí a střepy uklidí hospodyně, si totiž půjde vyčistit hlavu do deštivé noci...

... a nešťastnou shodou náhod se utopí v zahradním jezírku.

David Drábek je divadelním režisérem a dramatikem. Vedle dalších prací jej proslavily rozhlasové hry Koule či Vykřičené domy, kde s ironií tepe do současných nešvarů. Poznávacím prvkem jeho tvorby jsou surreálné motivy, které narušují běžnou současnost okolo nás. Ač to autor s těmito fantasmagorickými momenty občas přepálí, vždy se může opřít o uvěřitelné a dobře vypointované dialogy.

S jeho literárním debutem je to podobné. Drábek se v Ochechuli zaobírá oblíbeným tématem, co bude po smrti. Nakolik je ovšem tato otázka ohraná a obouchaná, natolik nečekanou, barevnou a překvapivou odpověď nachází.

V jeho vizích se totiž čtenáři nedočkají obligátního světla na konci tunelu či království nebeského. Po smrti nás prý čeká nekonečná poušť, kde se každý zesnulý musí potýkat s novými tělesnými dispozicemi. Někoho čeká proměna ve fenka, jiný se dočká rosolovitého těla, které je nejlepší uchovávat ve zmrzlinářském vozíku.

Onen svět totiž Drábkovi nabízí zcela volné pole působnosti, kde se jeho surreálné představy nemusí držet při zemi. Podivná skupinka zesnulých se tak během putování nekonečnou pouští setká s Adamem a Evou, zápolí se zdejší faunou i flórou a projde i mysticky bizarním městem Rakšmí, kde v nablýskaném jádru nechybí infocentrum a na okrajích slumy.

Drábek svou ani ne dvousetstránkovou Ochechuli rozdělil do krátkých kapitol. Píše úsporně, divákovi své fantasmagorické představy dávkuje v tenkých odstavcích. Jelikož vypráví pomocí ich-formy, proplétá děj knihy se svými myšlenkami. A především osobními vzpomínkami, kde si servítky se svým intimním životem rozhodně nebere.

Divadelník rád komunikuje skrze facebookové statusy, ve kterých se vykresluje jako fanfarón, pábitel, milovník žen a života. V Ochechuli tuto rovinu sebeprezentace nadále rozvíjí. V jeho přehánění a chvástání však čtenář vytuší spiklenecké pomrkávání, kterým autor dává najevo, že pro jevištní (čtenářský) efekt je schopen udělat vše.

Jako Sufjan

Čtení tohoto strastiplného putování plného nečekaných zvratů i současné mluvy nabízí i jednu nečekanou asociaci. Dílo totiž svou barevností a kašírovaným velikášstvím připomíná tvorbu Sufjana Stevense. Americký hudebník se ve své hudbě nezdráhá využít nabubřelého orchestru či ozvěny dětských sborů.

Ochechule

75 %

autor: David Drábek

nakladatel: Akropolis

Ač se s těmito atributy pohybuje často na hraně kýče, nikdy nejde přes něj.

Jeho hudba je ve výsledku dokonale promyšlená a dovede stejně tak vybudit, jako umí uklidnit. S Drábkovou Ochechulí je to podobné: ač se místy může zdát, že je těch holčiček se zubní protézou, emotivních robůtků či slizu už příliš, ve finále přichází uspokojivé uzavření a vyrovnání.

Ve výsledku se tedy jedná o zajímavou prvotinu, od které se autor může odrazit k dalším dílům. Jeho svébytný styl je totiž mezi českými spisovateli ojedinělý.