Výchozí situace je prostá. Místo: střední škola v menším irském městečku. Hrdinové: Connell, prototyp středoškolského správňáka, respektovaný člen fotbalového týmu, syn mladé matky samoživitelky. Proti němu Marianne, inteligentní a pro spolužáky spíše excentrická outsiderka z bohaté rodiny, izolující se od zbytku studentstva.
Zápletka: jejich těžko ovladatelná přitažlivost. Katalyzátor celého příběhu se s nimi táhne i na prestižní dublinskou univerzitu Trinity College (kde se jejich společenské role, jak už to bývá, zcela obrátí).
Co tedy stojí za úspěchem příběhu, který se spíše neliší než liší od stovek, možná tisíců dalších? Proč se románu Normální lidi celosvětově prodalo přes milion výtisků? Jak se mu povedlo zaujmout zároveň čtenáře i kritiky?
V perfektní harmonii se tu setkávají tři málokdy vyvážené aspekty – přesvědčivě živé charaktery, vypravěčská lehkost a generační zásah. Rooneyová, samozvaná marxistka, by zajisté ráda přidala ještě společenskou kritiku, její proklamovaný důraz na třídní rozdíly v kapitalismu a jejich vliv na mezilidské vztahy však není tím, co z knihy činí výjimečnou událost. Pouze odkazuje k jejímu názorovému zázemí, které naštěstí nezvítězilo nad příběhem.
Tomu zůstává Rooneyová věrná zcela rovnoměrně až do konce. Ať už vypráví o úskalích komunikace, nemožnosti si s druhým porozumět, brzkém setkání se smrtí nebo úzkostných poruchách.
Normální lidiSally Rooneyová přeložila Radka Šmahelová Argo, 2020, 224 stran |
Povedlo se jí na pouhých dvou stech stránkách vystihnout všechna bolavá místa své generace, svého dospívání, a tudíž i dospívání milionů dalších, kteří se právě teď, tváří v tvář třicátým narozeninám, možná poprvé v životě skutečně ohlížejí a zamýšlejí nad svými činy. Proto ty miliony čtenářů. Proto miliony diváků. Aniž by bylo nutno sahat po dnes již tak obehraných konceptech nezávislosti, se kterými se vyobrazení daného pokolení často spojuje.
Navíc si v závěru knihy, přesně na straně 186, Rooneyová trefně rýpne do literárního světa. A to pobaví vždycky.
