Pojmové salto v názvu knihy má ostatně na svědomí jeho český nakladatel, který měl raději jubilejnímu desátému překladu Bukowského - Pamětem starého chlapáka - ponechat původní titul Zápisky starého čuňáka (Notes of a Dirty Old Man), jelikož tvůrce už beztak spřízněné obecenstvo stěží poděsí. Patří totiž k těm autorům, o nichž snad nejvíce platí, že píší stále jednu a tutéž knihu - jen si mezitím odskakují na pivo, ženy, zpěv a že se při navazování niti mohou začít neúmyslně opakovat.
Pásmo kratších próz, na nichž je vidět časopisecký "život před životem" v losangeleském undergroundovém periodiku Open City (které založilo Bukowského renomé), dávala dohromady jako vždy švorcová existence s polovybitou baterkou - ať už si ta existence říkala Henry Chinaski, anebo se schovávala za třetí gramatickou osobu a na konci textu na publikum vybafla stejně bezelstně jako dvouleté dítě číhající za stále toutéž záclonou. Adept padesátky se tu s obvyklým inventářem prdů a lahví ohlíží za svým soukromým amarcordem, připouští si sebevražedné sklony i tvrdnoucí játra - orgán schopný reakce minimálně na jedno promile čistého lihu v útrobách. Dodatečně scelený řetěz jeho "fejetonů" přináší víceméně vypointované povídky různých formálních parametrů, které v sobě nezapřou vděčného pohrobka drsných chlápků Cainových, Hammettových & Chandlerových. Občas také připomenou za vlasy přitažené vyprávěnky typu tall-tales, jimiž se u ohníčků zahřívali už jurodiví kolonizátoři Divokého západu.
Někdy se však z této ochranné krusty, která si pečlivě pěstuje odér autenticity, vyloupnou hlubší úvahy o "Životě v Umění". Bodře sociologické rozbory chování dostihového publika střídají okamžiky kocovinou formulovaných autorských kréd a politických protestů z pozdních šedesátých let, rozbor smutné postavy Alexandra Dubčeka nevyjímaje. Někdy naopak Bukowski vyžije pouze z podstaty lidského vylučování, neboť nejsilnější prozaikovou zbraní vůči nesmrtelnosti zůstává sex. Tuhletu "skvělou věc se smyslem o sobě" (na rozdíl od polibku či rovnou od lásky, kde je ho třeba dohledávat) umí podobně jako ve svých nejlepších "mluvních" básních vyvolat nejstručnějším zaklínáním: "mrštil jsem sklem o zeď a šel ven a popadnul nějakou ženskou. byl jsem zasažen. nádherná žena. šli jsme do postele." Ať už Bukowski na jedince zapůsobí tak, či onak, bude těžké k němu zaujmout ambivalentní postoj. Kdyby nic jiného, vnesl do Hemingwayova, Fitzgeraldova, Faulknerova a Carverova panteonu severoamerických prozaických archetypů osobitý vklad tím, že přetvořil metody toho prvního a posledního ve zcela novou kvalitu. U tohoto osamělého Rimbauda údajně "druhé beatnické vlny", jenž však vůči beatnikům vznášel nejednu výhradu, vždy s napětím pozorujeme, jak se mu povede vtěsnat jeho dionýský typ psaní do něčeho tak apollinského, co v životě lidském supluje literatura. A může se klidně maskovat třeba rezignací na konvenci velkých písmen a verbálním automatismem ve stylu odskakující klávesy telegrafu, stejně nakonec prohlédneme jeho stylizaci do "špatného literátství".
Vězí za ním poznání, k němuž se běžné spisovatelské běloručky málokdy dopracují. Poněvadž "rozdíl mezi Životem a Uměním je v tom, že Umění je snesitelnější" a "umělec je člověk vyjadřující složité věci jednoduše". A "chceš- li vědět, kde je Bůh, zeptej se opilce".
Charles Bukowski: Paměti starého chlapáka. Přeložil Robert Hýsek, jazyková spolupráce Matthew Sweney. Pragma, Praha 1998, 228 stran, náklad a cena neuvedeny.
