Češka ve Francii, Francouzka v Česku. Ponořit se do osobní korespondence spisovatelek Lenky Horňákové-Civade a Anne Delaflotte Mehdevi znamená stát se nezávislým pozorovatelem jednoho dost unikátního přátelství. Zaznamenané je v knize Praha–Paříž, do vlastních rukou, kterou vydává nakladatelství Argo.
První dopis je z roku 1991. Jak zpětně hodnotíte devadesátá léta? Byla pro každou z vás jiná?
Anne: To je pro mě náročné popsat. Určitě šlo o zajímavé, ale rozhodně ne jednoduché roky. Byla jsem zamilovaná, na svět přišly moje děti. Prostě život. Rozdíl mezi námi byl asi v tom, že Lenka se ocitla v zemi, u které se nedalo pochybovat o tom, čím je. Prostě Francie. Já jsem do Česka přišla, když se celý národ znovu stavěl, a svůj život si stavěla souběžně s ním. Vyrůstala jsem s ním. Vzpomínám si, jak tu každý den vznikaly nové a nové zákony, rušily se staré, člověk se s tím musel neustále vyrovnávat – co ještě platí a co už ne.
Lenko, byla pro vás Francie opravdu tou pevnou jistotou?
Lenka: Pevná byla Francie pro sebe, ne pro mě. Já jsem přijela se svou vysněnou představou, Anne měla výhodu, že představu neměla. Já totiž tu svou neustále srovnávala se skutečností, a to bylo překvapivé. Vlastně pořád je.
V čem přesně?
Lenka: Přijela jsem s představou „literární Francie“, té z románů. Objevila jsem složité společenské kódy, v jakési hierarchii společnosti. Před příjezdem do Francie, jsem prakticky netušila, že jsem žena. Ne, že by mě tu v Československu nikdo nevnímal nebo neviděl. Dám vám raději příklad. Pracovala jsem chvíli v bankovní společnosti a tam mi řekli, že nemám nosit kalhoty, ale pouze sukně. To mě v roce 1995 šokovalo. Anebo to, že si nemůžu sednout ke stolu, kde sedí ředitel. Brali to hodně vážně.
Bylo tedy Československo emancipovanější?
Lenka: Myslím, že si Češky dodnes neuvědomují, co všechno mají a v jak rovnoprávné pozici se nacházejí. Jde o to ji neztratit. V tomto se však s Anne úplně neshodneme, máme jinou zkušenost.
Anne: Je to tak. Když jsem sem přišla, byla jsem dost zaskočená, protože si mě nikdo nevšímal. Když jsme třeba v domě diskutovali o rekonstrukci, všichni mě ignorovali jako tu mladou panenku. Také když jsem tady vychovávala děti, často jsem slýchala, že kluci se mají chovat takto a holky takto. To mě překvapilo.
Ve Francii to tak není?
Lenka: Jde spíše o to, že tady se to říká, ale nežije se tak, kdežto ve Francii se to neříká, ale žije se tak. Vzpomínám si, že když jsem přijela do Francie a zjistila, jak tam na tom byly ženy ještě nedávno, v 60.a 70. letech, znamenalo by to pro československou ženu úplný středověk.
Úspěch české spisovatelky. Francouzi ji navrhli na prestižní cenu |
Do Francie i Česka jste se dostaly kvůli svým partnerům. V jedné čtenářské recenzi se o vás píše jako o ženách, které pronásledovaly své muže. Co na to říkáte?
Lenka: Nám dvěma manželé nabídli hlavně neuvěřitelné dobrodružství a kromě toho, že nás milují, žádnou jistotu. Obě jsme byly vystudované a mohly být každá v pohodlí své země zcela nezávislé.
Anne: Je to tak. Rok jsme měli bydlet na koleji, pak v suterénu, kde by určitě nikdo nechtěl bydlet. Žádný luxus. Po 25 letech společného života a pěti dětech, jsme nikdy nelitovaly naší volby. Nemusíme se nijak ospravedlňovat.
Lenka: Je pravda, že na začátku na otázky typu „proč ty s ním vlastně seš?“, jsem spiklenecky s humorem říkala – „víte, on je starý, nemocný a bohatý“. Tím to skončilo, co taky vysvětlovat?
Jak vlastně vaši muži reagovali na dopisy, které by si pravděpodobně jinak nikdy nepřečetli? Píšete tam logicky i o nich.
Anne: Byli spokojeni a zároveň překvapeni, jak jsou ty naše zážitky zajímavé a kolik témat obsahují: výchovu a vzdělání, historii, evropské otázky, atd.
Vy samy jste při čtení svých dopisů něco nového objevily?
Lenka: Myslím, že jsme si uvědomily něco, co si uvědomí i čtenář. Člověk totiž najednou zjistí, že to, co vnímáme jako „obyčejný život“, není jen obyčejný život, ale má to smysl, který nás přesahuje. Je to živoucí historie.
Navážete v budoucnu nějak na tuto knihu?
Anne: Na dopisy si musíte najít čas, takže by určitě bylo zajímavé se k nim vrátit a zkusit, co může vzniknout.
Lenka: Myšlenka dalšího bloku korespondence opravdu možná je. A také lákavá. V nakladatelství se nás už před vydáním ptali, zdali nechceme přidat na konec ještě nějaký nový dopis, když je to druhé vydání. To jsme ale nechtěly. Lepší bude, když ten dopis, který jsme nepřidaly, bude tím prvním z budoucí knihy.
