Zatímco tu druhou tvoří podrobný životopisný sumář Fuksova života a díla, první je beletristickým vyprávěním, novelou, v níž ožívá jako postava skutečný Ladislav Fuks, manželka Giuliana, jeho matka, přátelé. „Na jednu stranu je založena na faktech a Fuks, aby byl dostatečně autentický, v ní promlouvá nejenom slovy z rozhovorů a osobních textů, ale i jako postavy z jeho románů. Tady tedy vstupuje jistá dávka fikce, která vlastně ani fikcí být nemusí,“ vysvětluje Poláček.
Poté, co spisovatel v roce 1994 zemřel a dva dny ležel mrtev v pokoji, se do jeho bytu dostala archivářka Blanka Kropáčková a pořídila dnes už unikátní fotografie. Dědické řízení po Fuksovi bylo komplikované a většina zařízení byla brzy rozebraná, takže jde o originální snímky, z nichž je alespoň částečně cítit muzeální atmosféra dokonale zatemněného doupěte.
V beletristické části knihy se stává hlavní kulisou. "Dával jsem text číst panu Tušlovi a ten mi napsal, že si připadá, jako by znovu do Fuksova tajemného bytu po letech vstoupil," konstatuje Poláček. Jiří Tušl byl přítelem Ladislava Fukse, jedním z mála pamětníků, který byl Poláčkovi částečně i průvodcem po spisovatelově životě.
Záběry z Fuksova bytu |
Studiem Fuksova díla a rozhovory s jeho přáteli a známými strávil Poláček několik posledních let, spisovatel ho uhranul. "Fascinuje mě Fuksova preciznost v práci. Neobvyklý styl navozující atmosféru nejistoty a šera. V knize to přirovnávám k malování obrazu, spojování podmaleb a posledních doteků štětcem. Čtenář si není nikdy zcela jistý realitou, nic není přiřazeno jednoznačně, lze se domýšlet, ale autor právě v takovém okamžiku uniká a zůstane jen ponurý obraz navozující silný emotivní pocit," vysvětluje.
Přestože skrze svá díla může spisovatel čtenáře i děsit, považuje ho Poláček za citlivého, až bázlivého: "Myslím, že velkou roli hrál v jeho životě strach - ten pak dokázal vyjádřit ve svém díle tak uvěřitelně, že čtenáře ovládne a vtáhne do příběhu."
I proto jsou součástí fiktivní novely nejenom přátelé a známí, ale i dvojice hnusných a krutých estébáků či šedý sešit, do kterého si Fuks paranoidně zapisoval podrobnosti o životě i postavách ze svých románů. Smrt ho děsila i fascinovala, počínaje uhranutím židovstvím, k jehož tragickému údělu se ve svých knihách často vracel, a spalovačem mrtvol Karlem Kopfrkinglem konče.
