Punk: Provokace v totalitním státě. Přečtěte si kapitolu z Kmenů 0

Podobně jako před dvěma lety první díl knihy Kmeny, která pojednávala o současných městských subkulturách, mizí z pultů i její "nulté" pokračování. V té se autorský tým pod vedením rapera a výtvarníka Vladimira 518 věnuje směrům mimo hlavní proud před rokem 1989. Na iDNES.cz si můžete přečíst celou kapitolu pojednávající o punku, kterou napsal vydavatel fanzinu Hluboká orba Phill Hell.

Zatímco na Západě došla punku jeho protisystémová munice během pár let a z větší části se proměnil v módní zboží a v karikaturu sebe sama, v uzavřeném skleníku Československé socialistické republiky vydržel provokovat a podvracet prakticky až do revoluce v roce 1989, aniž by na tom něco zásadního změnilo zvolnění všeobecných poměrů koncem osmdesátých let.

I.

Prolistujte si Kmeny 0

Vybranými stránkami z výpravné knihy Kmeny 0, kterou vydalo nakladatelství Bigg Boss v rámci městských projektů bu2r, si můžete prolistovat zde. 

Vrtat se v roce 2013 v tématu současných tuzemských subkultur nemá valný smysl, pokud zrovna nestudujete sociální vědy a nevíte, na jaké téma napsat bakalářskou práci, pokud nešéfujete reklamce a nepromýšlíte strategii, jak prodat "cool" produkt svého klienta zblblé mládeži (nebo nepřemýšlíte nad tím, jak převléct konzervativního a asociálního kandidáta na prezidenta za pankáče), anebo pokud nezahříváte židli na protiextremistickém oddělení PČR, kde máte za úkol nastudovat si něco nudné teorie o objektech svého zájmu. Alespoň v něčem jsme za posledních čtyřiadvacet let dohnali Západ a až na nepatrné výjimky dnes i u nás (konečně?) platí, že "kdykoli se zrodila jakákoli alternativa, kapitalistický systém se jí zmocnil, vstřebal ji, asimiloval, aby ji pak začal sériově vyrábět a prodávat masám". (J. Heath, A. Potter: Kup si svou revoltu, Rybka Publishers, Praha 2012). Vrtat se v roce 2013 v tématu předrevolučního československého punku je rozhodně zajímavější, a to hlavně proto, že vznikal a přežíval v sešněrovaném prostředí izolace, politické totality a – z dnešního pohledu – technologického pravěku. Těžko říct, co z toho si lze dnes představit hůř…

Zadrátované hranice, omezená možnost vycestovat (i přicestovat – ten jeden jediný povolený koncert západní punkové kapely v ČSSR Die Toten Hosen na Mírovém koncertě v roce 1987 v Plzni skončil policejním zásahem a vyhoštěním německých pankáčů za hranice), rušičky, rušící signály západních televizí a radiostanic, přísná kontrola korespondence na Západ a ze Západu, nulová možnost koupit si punkovou desku v obchodě (dokud nevyšel v roce 1988 ve spolupráci se SSM singl Visacího zámku pod krycím názvem VZ – jediný u nás oficiálně vydaný vinyl punkové kapely před listopadem 89), o hadrech nemluvě.

Totalitní politický systém s vládou jedné strany (a nikdy jinak!), ve které se (ne)dobrovolně organizuje víc než desetina patnáctimilionové populace, Státní bezpečnost se třiceti tisíci spolupracovníky, životy nalinkované od základní školy až do důchodu, kdy vybočení se netoleruje, vyhazov z práce za protirežimní politické postoje (a hrozba vězení pro trestný čin příživnictví, pokud jste si novou práci rychle nenašli), omezení svobody slova a svobody shromažďování, přísný státní dohled nad kulturou – hudbu a texty kapel schvalují tzv. přehrávkové komise a dohlíží na ně tzv. Zřizovatel –, v masmédiích vládne bezpohlavní pop-music, legálně se dají vydávat desky (jen prověřeným interpretům) pouze u několika státních gramofonových značek, prakticky neexistují rockové kluby, hudební časopisy jsou cenzurovány, ostatně stejně jako všechny oficiální tiskoviny.

A samozřejmě nebyl internet, za to ale komanči nemohli.

II.

Zásluhu na tom, že punk rock zapouští své kořeny i v socialistickém Československu (s mírným zpožděním dva až tři roky oproti Anglii a Americe), mají zejména tehdejší hledači a popularizátoři nových hudebních směrů z řad rockové alternativní scény spojené s tehdy ještě nezakázanou organizací Jazzová sekce a z prostředí neoficiálního undergroundu okolo kapely The Plastic People of the Universe (už v prvním čísle "hlavního tiskového orgánu undergroundu", samizdatu Vokno z května 1978, se píše o Sex Pistols). To platí o punk rocku jako hudebním stylu, bavíme-li se hlavně o image, pak zásadní roli sehrává západoněmecký časopis pro teenagery Bravo, který se čas od času daří někomu provézt přes hranice a v němž se v té době poprvé objevují fotky patřičně vystrojených punkerů. Aktivity Jazzové sekce, založené v roce 1971 za účelem "podpory jazzové hudby v Československu", mezi které patří organizování koncertů, šíření nahrávek nebo vydávání časopisů a knížek, mají v prostředí skoro totální kulturní izolace zásadní význam, a když se její hudební záběr postupně rozšiřuje od jazzu přes jazz rock až k rocku, zůstává jen otázkou času, kdy dojde i na punk rock. V květnu 1978, tedy v době, kdy u nás ještě žádné punkrockové kapely nehrají a hudební časopisy o tomto stylu nepíší, pořádá Sekce 6. pražské jazzové dny, v jejichž rámci proběhne přednáška hudebního kritika Josefa Vlčka o punk rocku (vychází k ní doprovodný patnáctistránkový sešitek pod názvem "Punk-rock"). Začíná slovy: "Pánové, jestli jste to dodnes nepochopili, a platí to už nejméně čtvrt století, tak rock and roll je jen tehdy pořádnou muzikou ve všech svých odrůdách, když za ním stojí rebel."

Špína se schovává před hlídkou VB, 1982, archiv Jiřího Macha. (Z knihy Kmeny 0)

Jediným místem, kde v té době můžete punk slyšet, jsou poslechové večery, pořádané hlavně v Praze, kde se pouštějí ze Západu importované gramodesky, a to včetně prvních singlů Sex Pistols nebo Damned, alespoň částečně se tak daří nabourávat informační blokádu. Existenci punku na Západě ovšem registruje i oficiální tisk, který o něm referuje jako o polofašistickém (svastika na tričku provokujícího basáka Sex Pistols Sida Viciouse nemohla zůstat bez povšimnutí) hnutí a o projevu bezvýchodnosti mladých lidí v zahnívající kapitalistické společnosti. Tyto články mají ale paradoxně opačný dopad: "Protože v našem tisku vrcholila kampaň proti punk rocku, rozhodli jsme se nazkoušet co nejvíc skladeb od punkovejch kapel, abychom ukázali neznalému publiku, krmenému tiskem zprávami o primitivnosti a fašistickém zabarvení punku, jak vlastně tahle muzika vypadá. Desek s punk rockem bylo tenkrát v zemích českých opravdu jen pár." (M. Chadima, Alternativa, Host, Brno 1993). Chadimova kapela Extempore od svých počátků v roce 1974 vstřebává různé hudební vlivy, a když se její šéf ve svých šestadvaceti letech seznamuje s punk rockem, bere ho jako zásadní zvrat v rockové hudbě, je nadšen jeho jednoduchostí a energií. Vzniká punkrockový repertoár Extempore poskládaný z převzatých skladeb od kapel první generace britského punku (Stranglers, Wire, Generation X…) s vlastními českými texty, který kapela poprvé hraje na koncertě 23. února 1979 v pražském Karlíně v sále hospody U Zábranských. O týden později vystupují Extempore v severočeské vísce Libouchec, kde po skončení koncertu rozcházející se návštěvníky nahání pohotovostní oddíl Veřejné bezpečnosti a Chadima si kvůli slovu "sračka", proneseném na pódiu, vyslouží trestní stíhání za výtržnictví (nakonec změněno na přestupek a "odměněno" pokutou pět set korun). 

V květnu téhož roku pořádá Jazzová sekce 8. pražské Jazzové dny a v listopadu 9. jazzové dny a na obou si vedle Extempore zahraje zbrusu nová pražská kapela Energie G, poskládaná ze samých teenagerů. Její květnové vystoupení končí stylově už po třech skladbách, kdy jí vedoucí klubu s řevem: "Tak tohle tedy ne!" vypíná proud. Energie G je v programu jazzových dnů označena za první pražskou punkovou kapelu, od Extempore ji odlišuje nejen nízký věk, ale i to, že z větší části hraje vlastní repertoár, byť hodně neohrabaně. Existenci kapely ukončují po zhruba dvaceti koncertech v roce 1981 výhružky Státní bezpečnosti – poté, co v anglickém hudebním magazínu New Musical Express vychází článek věnovaný neoficiální rockové scéně v zemích východního bloku, ve kterém se Energie G vedle dalších tehdejších polooficiálních kapel objevila, dostávají členové kapely pozvánky na výslech, kde musí podepsat prohlášení, že s hraním skončí.

Phil Hell

Autor kapitoly o punku je od roku 1993 vydavatel DIY hardcore/punkového fanzinu Hluboká Orba, svého času kytarista kapely Mrtvá budoucnost a dnes See You In Hell. V rámci kolektivu United Crusties spoluorganizuje koncerty hardcore/punkových kapel od Japonska přes Alžírsko a Makedonii až po Brazílii. Je členem Českého zahrádkářského svazu. Pracuje jako právník v sociálně vyloučené lokalitě, kde pomáhá lidem v obtížných životních situacích. Jeho článek v knize doplňuje rozhovor s pankáči Šroubem a Bobíkem.

Na listopadových Pražských jazzových dnech hrají další dvě nové pražské kapely – především je to Zikkurat, který podobně jako Extempore o půl roku dřív hraje covery (včetně anglických textů) Sex Pistols a Damned a podobně jako u Extempore je pro něj punkrockový repertoár až do rozpadu v roce 1982 spíše jen krátkodobým zpestřením vlastní (jazz)rockové tvorby. Oproti nim "čistě" punková je Antitma 16, jejíž členové nedlouho před vystoupením teprve opustili školní lavice a která brzy nato ukončuje činnost. Na 9. pražských jazzových dnech se také poprvé širšímu publiku představují Psí vojáci, kapela, která bývá do punku, přinejmenším duchovně, mnohými počítána.

Jde sice o hudební přehlídku řádně nahlášenou a úřady povolenou, přesto ale musejí organizátoři PJD svádět stále obtížnější boje s kulturním odborem národního výboru, navíc s tím, jak se festival z (profesionálně) jazzového mění na (amatérsky) rockový, roste i jeho jistý podvratný potenciál, což má za následek to, že se o něj čím dál tím víc zajímá uniformovaná i tajná policie. Smyčka se zatáhla a 10. PJD, naplánované na září 1980, jsou zakázány. O rok později pak vychází seznam zakázaných kapel, na kterém ty punkové (Energie G, Extempore, Zikkurat) samozřejmě nechybějí. Jazzová sekce je oficiálně zrušena v roce 1984, v roce 1986 končí její funkcionáři ve vazbě a v roce 1987 jsou odsouzeni pro trestný čin nedovoleného podnikání.

První veřejné punkrockové produkce se ale u nás neodehrávají jen v rámci oficiálních koncertů v Praze, existují minimálně dvě výjimky: v knize Baráky – souostroví svobody (F. Stárek Čuňas, J. Kostúr, Pulchra, Praha 2010) se okrajově zmiňuje konání 1. punkového festivalu u nás, který měl proběhnout někdy v roce 1979 v undergroundové komuně na samotě Nová Víska v severních Čechách a na kterém měla vystoupit mj. i Energie G. A už v prosinci roku 1978 má svůj první koncert v hospodě Na Horakůvce v Šenově u Havířova havířovská punková kapela Hlavy 2000: "Být punk znamenalo být ostříhaný na ježka, mít vlasy polité cukrovou vodou, ucho nebo tvář propíchnutou sichrhajckou a na sobě staré hadry po dědovi. Byla to celkem legrace. Pogo, to byla tenkrát nevídaná novinka. To zběsilé skákání se spojovalo zároveň se vzájemným strháváním těch už tak dost otrhaných hadrů, co jsme měli na sobě. Často jsme po takovém koncertě skončili v trenýrkách a v kravatě, ověšeni řetězy ze splachovadla. Samozřejmě že první koncert skončil totálním krachem. Máničky se ožraly, babka přiběhla z vedlejší chalupy a vypínala nám pojistky. Pak přijeli policajti a celé to rozehnali." (Milan Jonšta, rozhovor ve fanzinu Malárie č. 3, Brno 1991)

III.

Na konci 70. let mají ještě estébáci plné ruce práce s likvidací undergroundu a Charty 77 a režim zatím bojuje hlavně s vlasatými rockery. První punkové kapely, které se pokoušejí získat povolení k hudební produkci, jsou tak kulturními inspektory chváleny za to, že mají krátké vlasy… To se záhy mění, když po opakovaném (Jazzová sekce se je pokouší zorganizovat ještě v roce 1981) zákazu Pražských jazzových dnů přichází kampaň proti celé amatérské rockové hudbě: seznam v Praze zakázaných kapel z listopadu 1981 má třicet pět položek, Státní bezpečnost buduje oddělení zabývající se pouze rockovou hudbou, zpřísňuje se systém povolování koncertů, přehrávek a zřizování kapel (bez tzv. "zřizovatele", často místní organizace SSM, se prakticky nedá veřejně vystupovat) a vše vrcholí článkem Nová vlna se starým obsahem otištěným v březnu 1983 v týdeníku ÚV KSČ Tribuna: "Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na růžovo, na modro, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod., to byl výsledek, který tato vlna přinesla… Není náhodou, že tzv. punk rock i ,nová‘ vlna byly a jsou prostřednictvím západních rozhlasových stanic i jinými cestami (například pašováním desek a kazet) šířeny i do naší republiky."

Petr Bakalerov „Bakča“, Bořivoj Řehoř „Bořek“ ze skupiny E!E. (Z knihy Kmeny 0)

Kotel v klubu U Zlatého melouna, koncert Letadla, archiv Jiřího Macha. (Z knihy Kmeny 0)

Punk rock se ale i tak v tomto období temna hraje dál – v Praze se v letech 1980– 1983 objevuje zejména v podobě převzatých skladeb v rané tvorbě rockových kapel Garáž, Plyn, Jasná páka nebo Letadlo, hlavně pak ale vznikají, po Energii G a Antitmě 16, nové, ortodoxnější punkové kapely – Suchý mozky, Kečup, A64, Visací zámek, V3S nebo Plexis. Mimo Prahu se začíná hrát punk v Teplicích (Čtvrtá cenová skupina/F. P. B.), v Liberci (Hubert Macháně), v Plzni (Zastávka Mileč), v Havířově (IQ 60) nebo v Bratislavě (Extip, Paradox). Koncertuje se většinou pololegálně – některé kapely (Visací zámek, F. P. B.) mají zřizovatele a daří se jim vyhýbat se větším průšvihům, jiné se o legalizaci svého hraní ani nepokoušejí (pochopitelně – například s názvem kapely Suchý mozky by to šlo jen těžko) a vystupují většinou načerno, neplakátovaně na povolených koncertech jiných kapel, na různých svatbách, plesech, oslavách narozenin a podobně. Specifická situace panuje v Bratislavě, kde první punkrockové kapely počátkem osmdesátých let relativně bez problémů vystupují na různých přehlídkách amatérských souborů, festivalech politické písně nebo při příležitosti výročí osvobození města Rudou armádou.

K dalšímu šíření punku přispívá poslech západního rádia a sledování západoněmecké a rakouské televize (obojí sice rušené, ale v některých částech země se chytit dalo), nemluvě o dalších štvavých článcích v oficiálních tiskovinách, které mají pochopitelně u části mládeže dopad přesně opačný, než bylo zamýšleno. Na legálních i nelegálních (policií často rozháněných) burzách se dají čím dál tím častěji sehnat ze Západu importované punkové gramodesky.

Opět se zpožděním, ale přece jen, se k nám kromě klasických britských punkových kapel stylu "77" (Sex Pistols, Damned, The Clash, Stranglers, Vibrators atd.) nebo amerických Ramones, jejichž hudba zásadně ovlivňuje první československé punkové kapely, dostávají nahrávky The Exploited, GBH, Abrasive Wheels nebo One Way System, tedy kapel druhé vlny britského punku počátku 80. let, které znějí mnohem tvrději, časem se objevují nahrávky amerických Dead Kennedys, kteří jsou díky své rychlosti a tvrdosti někdy řazeni k hardcoru. V některých krajích (typicky jižní, střední a západní Čechy) se punk rock občas hraje na venkovských zábavách, kde se převzaté skladby zahraničních punkových kapel někdy objevují v repertoáru zábavových kapel. Nejen zahraniční punkové, ale rockové kapely všeobecně u nás až na zcela ojedinělé výjimky nevystupují vůbec, a zábavy tak představují jedinou příležitost slyšet jejich hudbu v živém, byť neoriginálním, provedení (mimochodem, v zábavových kapelách mají hudební kořeny i členové punkových kapel jako F. P. B., Novodur/Telex nebo Hrdinové nové fronty).

IV.

Okolo poloviny osmdesátých let represe proti rockové hudbě trochu polevují, což částečně souvisí s mírným zlepšením obecných poměrů v důsledku nástupu Gorbačova a jeho perestrojky v Sovětském svazu, možná hraje roli i jistá únava režimu z neustálé kritiky ze Západu, že se u nás rocková hudba perzekuuje. V té době je už také odbojný underground a disent konce sedmdesátých let z větší části vytlačen do emigrace (nebo do vězení) a ukazuje se, že z žádné z rockových kapel osmdesátých let noví The Plastic People of the Universe nevzniknou. A taky už trochu pomíjí původní šok z rozježených hlav prvních punkerů (i když číra, která se začala ve větším objevovat právě okolo roku 1985 pod vlivem image Exploited, se rozdýchávala opravdu těžko) a režim, a hlavně pak jeho mládežnická organizace SSM, pomalu začíná chápat, že většina kapel, ať už jsou jakkoli hlučné a textově i vzhledově neučesané, si chce hlavně v klidu zahrát svých pár akordů a na politiku až na výjimky kašle. Přemýšlí se o způsobu, jak "podchytit neorganizovanou mládež" a nechat ji hrát a poslouchat "amatérský rock", aniž by přitom musela zalézat do ilegality sklepů a stodol, tedy do prostředí, kde by na ni mohli mít negativní vliv disidenti a nepřátelská západní propaganda.

Špína, Peterka, Svoboda, Mindrák a Koděra, punkové focení pod Hradem, Praha 1982, archiv Vasilise Nikolose. (Z knihy Kmeny 0)

Výsledkem tohoto "nové myšlení" je soutěžní rocková soutěžní přehlídka Rockfest s řadou předkol (obvodní, městská, krajská atd.) a s vyvrcholením v podobě několikadenního finále v pražském Paláci kultury – betonové hrůzostavbě, kde se ke svým sjezdům schází Komunistická strana Československa. Některé kapely Rockfest bojkotují: "Byl jsem se tam podívat, abych věděl, jaký to bude, a vedle trhače lístků u vchodu stál ,můj vyšetřovatel‘, takže jsem se rovnou otočil… Navíc já týhle akci nějak intuitivně nedůvěřuju, od samýho počátku, ani si to nedokážu racionálně zdůvodnit. Připadá mi to jako kravín, kde se značkujou krávy, značkování krav v Pakulu… než si nechat vypálit do zadku značku, to si radši budu volně pobíhat." (Filip Topol ze Psích vojáků ve fanzinu Oslí uši č. 2). Jiné ho berou jako způsob, jak do té doby spíš potlačovanou hudbu propagovat, a hlavně legitimizovat (byť za cenu jistých ústupků) tak, aby se už neopakovaly pogromy proti rocku z počátku osmdesátých let. Jistou zárukou je i pořadatelský tým z části spojený s okruhem lidí kolem Jazzové sekce a také to, že většina progresivnějších kapel (včetně těch punkových) nemusí absolvovat žádná soutěžní předkola a rovnou dostávají pozvánku na vystoupení v Pakulu. Na prvním ročníku Rockfestu v roce 1986 hraje Visací zámek a F. P. B., v roce 1987 kromě nich ještě například Hrdinové nové fronty, P. S. nebo Bratrova svatba. V roce 1988 už mají punk rock a hardcore vyčleněnou celou vlastní scénu pod názvem "Tvrdé jádro".

I díky Rockfestu se punk rock od poloviny 80. let šíří dál, a to hlavně mimo Prahu – za zmínku určitě stojí severní Čechy (Šanov I, Do řady!), Bratislava (Zóna A, Lord Alex, Mladé rozlety), střední Čechy (Fabrika, E!E), severní Morava (Bratrova svatba, Masomlejn, Smrt mladého sebevraha, Buřinky II), Plzeň (Znouzectnost, AK Plech, Kudy kam), východní Čechy (Nátěrová hmota, N. V. Ú, Čertůf punk), jižní Čechy (Novodur, Telex, Třetí doba), Brno (Zeměžluč, Vzor 60), Jihlava (Hrdinové nové fronty), z Prahy jsou nové kapely jako Tři sestry, S. P. S. nebo Modrý tanky. Objevují se první hardcore kapely – havířovský Radegast (ten vzniká už počátkem osmdesátých let), havlíčkobrodský Našrot, Svobodný slovo ze Sokolova, strakoničtí Zelení kanibalové, plzeňští O. P. M., pražské soubory P. S., Kritická situace, F. A. S., Suicidal Commando nebo Michael’s Uncle). V Praze se objevují první skinheadi, z větší části jde o bývalé pankáče, kteří se značným zpožděním objevují tuto novou subkulturu, zpočátku "pouze" nacionalistickou, rasistickou (hlavně proti Arabům a černochům) a paradoxně antipunkovou. Otevřený neonacismus by tehdy přece jen byl dost nebezpečnou hrou s ohněm.

To, že se punk rock na Rockfestu může hrát v podstatě bez cenzury (v Paláci kultury zazní i největší hit kapely HNF To svět se posral a k další její skladbě dokonce natáčí televize videoklip) a že jsou v té době všeobecně poměry o něco svobodnější, ovšem neznamená, že by v různých končinách Československa aktivita represivních orgánů výrazněji polevila: "Proti vousatým a vlasatým rockerům dřívějších let musí připadat estébákům rozcuchaný, zmalovaný, sichrhajckama prošpikovaný a provokativně se chovající punk jako ztělesnění kontrarevoluce. Pro ty chytřejší a méně paranoidní fízly je punk zase vhodným objektem k tomu, aby se protokoly zaplňovaly hlášeními a mohla se vykazovat nahoru intenzivní činnost při ochraně socialismu. Punkové jsou většinou dost mladí, nezkušení, při výslechu toho spoustu nažvaněj, a tak se může fízl z ,protipunkového komanda‘ celkem snadno dočkat povýšení a vyššího platu." (Mikoláš Chadima, Vokno č. 14, Praha 1988)

Kapitola o punku v knize Kmeny 0.

Na ulici tak pankáči nadále patří kvůli svému provokativnímu zjevu k oblíbeným objektům policejní buzerace, koncerty se v lepším případě odehrávají za přítomnosti zvídavých tajných, v horším jsou zakázány předem anebo rozehnány v průběhu. Když se v září 1987 pokusí zpěvák Zóny A zorganizovat v Bratislavě ve vysokoškolském klubu koncert místních kapel, je akce po čtvrthodině policií rozpuštěna, její účastníci odvezeni na policejní stanici, kde jsou zbiti, ostříháni a jsou jim zabaveny punkové propriety jako placky, pyramidové opasky nebo náušnice. O rok dřív v jedné vesnici kousek od Hradce Králové policie rozežene svatební androšskou a punkovou oslavu, výsledkem je později pět nepodmíněných trestů za výtržnictví a útok na veřejného činitele. Členové olomoucké kapely Alexej si za své vystoupení na festivalu ve Věrovanech u Prostějova v červenci 1989 vyslouží trestní stíhání za výtržnictví kvůli vulgárním textům (naštěstí to končí jen finančním postihem). Ještě 23. září 1989, tedy necelé dva měsíce před listopadovým pádem režimu, rozhánějí jednotky Veřejné bezpečnosti posílené vodním dělem soukromý koncert v Orlové, neboť jde o "setkání signatářů Charty 77 s přívrženci hnutí Punk, při kterém byl narušen veřejný pořádek". Mimochodem, jedinou kapelou, která na tomto koncertě stihla vystoupit, byli varšavští pankáči Trybuna Brudu, což byl druhý a poslední příklad vystoupení zahraniční punkové kapely na neoficiálním koncertě u nás před rokem 1989 (poprvé se to povedlo amsterdamským squaterům a levicovým radikálům The Ex na 1. máje 1987 v Křepicích u Brna).

Nabízí se stručné srovnání s dalšími státy východního bloku – nejsvobodnější poměry panovaly v Jugoslávii a v Polsku, kde se přes jisté cenzorské zásahy punk rock hrál v rádiu (vysílání polského rádia se dalo chytit na severní Moravě, což mělo zásadní vliv na popularizaci punku v těchto končinách), státní gramofonové firmy ho vydávaly na deskách, pořádaly se velké rockové festivaly (na polském Jarocinu vystoupily i tuzemské kapely F. P. B. a Do řady!) a občas tam zajížděly koncertovat kapely ze Západu. Podobně liberální to bylo v Maďarsku. Oproti tomu tuhý režim panoval v NDR, kde rock podléhal přísné kontrole tajné policie Stasi. Jedním z mála míst, kde se dal v NDR občas punk rock hrát, byly kostely evangelické církve, která poskytovala útočiště "závadové mládeži" – ve Východním Berlíně takto koncertovali F. P. B. a Šanov I.

Martin „Pumlíč“ Bistray (ex Svobodný slovo, Stress), Příbram 1986, archiv Vildy Řapka. (Z knihy Kmeny 0)

Pád starého režimu v listopadu 1989 samozřejmě znamenal zásadní změnu poměrů, v nichž se punková subkultura do té doby pohybovala. Olomoucký punkový fanzin Sračka k tomu v prosinci téhož roku ve svém šestém čísle prorocky napsal: "Někteří mi vysvětlujou: nezávislý gramofonový firmy, nezávislý kluby. Tak co teda chcete? Legalizaci punku? Ale to už není punk! Kam zmizí perzekuce režimu, která punk u nás dostala tam, kde je? Je to hezká představa. Budem si v kšeftech kupovat desky Šanova, Zeměžluče, Svobodnýho slova. Ale pozor! Tím se dostaneme na platformu západní manipulace. Ale tam právě ten punk vznikl. Punk je proti systému. Proti jakýkoli formě manipulace. Proč se teda teď staví za rekultivaci systému v systém? Za přeměnu systému, kterej nás nutil jezdit 100 km na koncerty a perzekvoval nás za vzhled, v systém mnohem dokonalejší manipulace, kterej nám sice umožní v podstatě, co budeme chtít, ale tím nás zdegeneruje na úroveň hudby a zbaví nás naší ideologie, než si uvědomíme, že jsme ještě ve větším hovně, než jsme byli."