Od vzpomínek největších komiků se většinou nečeká kdejaká legrace, spíše naopak. Bývají to často osudy plné tragédií a křivd. John Cleese se však v autobiografii No, nic... snaží se svým dětstvím i dospíváním vyrovnat s lehkostí.
Třeba když několikrát zmiňuje, že nebýt rozhodnutí jeho dědečka změnit si příjmení, mohl se klidně jmenovat Cheese. Jeho volbu zaměnit písmeno h za l glosuje zážitkem z dětství, kdy svému prarodiči sice děkuje za snahu, podotýká však, že na něj všichni v dětství stejně pokřikovali „sýre“.
Vůbec první Cleesovy zážitky však nevyznívají příliš pozitivně. Šikana pro něj v dětství byla denním chlebem. I tak se jí však zpětně dokáže smát. Její nejčastější příčinou byla jeho výška – ve dvanácti letech měřil 180 centimetrů.
„Pro mě nebylo nikterak snadné splynout s davem vrstevníků, jak jsem si často vroucně přál... Navíc se mi v důsledku nadměrné výšky podařilo ‚přerůst svou sílu‘, takže jsem byl kvůli slabé fyzičce nekoordinovaný a neohrabaný,“ píše a chlubí se přezdívkou „metr osmdesát požvýkaného motouzu“, kterou mu vymyslel tělocvikář.
Více než šikanérům dává však Cleese zpětně co proto své matce, se kterou nikdy nenašel společnou řeč – kniha je navíc celá věnována otci. Stěžuje si na její úzkostné stavy, vyjmenování příčin těchto úzkostí dokonce věnuje téměř celou stranu.
Neodpustí si ani historku o tom, jak jí jednou namluvil, že křepelčí vajíčka před ní na talíři jsou vlastně krtčí a musí se sbírat za rozbřesku nebo že Marie Stuartovna, královna skotská, byla prvotřídní vrhačka šipek z Glasgow, která zahynula za války.
Cleese se tak očividně nikdy nemohl smířit s matčiným chudým všeobecným přehledem, který se tolik lišil od toho jeho. Výše zmíněné legrácky však dle svých slov realizoval jenom kvůli tomu, aby o pravdivosti matčiných vlastností přesvědčil i svou rodinu.
S vyprávěním končí v roce 1969, těsně před tím, než BBC začalo vysílat Monty Pythonův létající cirkus. Neznamená to však, že by Cleese v knize nevzpomínal na bližší minulost. Třeba při zmínce o své první a zároveň poslední rvačce odbočí k údajné potyčce s pythonovským dvorním režisérem Terrym Gilliamem z osmdesátých let, která se dostala až na stránky novin.
„Vzhledem k poměrně vzácnému výskytu pěstních potyček v životě Cleesových musí být statisticky pravděpodobné, že bych si takovou událost pamatoval,“ píše Cleese. „S dovolením podotknu, že kdyby se tak stalo, téměř jistě bych ho zabil,“ odkazuje na Gilliamovu drobnou tělesnou konstituci. Jediná možnost, jak si Cleese fámu vysvětluje, je samozřejmě humorná – možná ho Gilliam napadl, ale on si toho nevšiml.
