Jeho román je ovšem krutě nadčasový. Hlavní hrdina tady bojuje nejen proti typizované totalitní mašinérii, která sleduje každý jeho pohyb; bojuje taky se sebou, s pocitem viny, že selhal, že mu hlavou bleskla myšlenka na smrt vševidoucího Velkého bratra.
Poslední rok se objevila na knihkupeckých pultech řada komiksových zpracování Orwellova románu. Některá jsou k mání zatím jenom v originálu (Fido Nesti, 2020; Frédéric Pontarolo, 2021), některá už i v překladu do češtiny. Aktuálně vyšla v pražském Argu adaptace od francouzského komiksáře Xaviera Costeho. A protože pár měsíců před ním vyrazila za čtenářem bichle českého autora Matyáše Namaie, je na místě srovnání. Co si kdo z Orwellova hororu o blízké budoucnosti vzal – a jak s tím scenáristicky a výtvarně naložil?
Namai (ročník 1993) vsadil na text, jeho komiksová verze 1984 je silně literární. Výtvarno, jak vystřižené z legendárního Ábíčka 80. let, funguje v knize spíš v druhém plánu. Hlavní je zřetelně a pozvolna vyprávěný příběh. A v jeho rámci mocenská linka, likvidace nepřizpůsobivého Winstona Smithe, pochybovače, který – místo aby cídil dějiny a řeč od nežádoucí ideové špíny – má hlavu plnou revolty, protestu, odboje. Nabrnkne si dobře rostlou krásku, vyloženě promiskuitní typ, a s ní začne dělat slovo tělem, neboť „soulož je rána zasazená straně“. Jenže strana mu dá nakonec na frak…
Zatímco Namai sází na surové obrázky trýznění hlavního hrdiny, Coste (1989) dává přednost lásce. Nahotě hlavní hrdinky, sexuálním scénám zabíraným zleva zprava. Vůbec jeho výtvarné pojetí je lyrické, měkké. Autor pracuje technikou akvarelu, volí skvělé barevné kombinace, náladové odstíny: žlutá je zrada, fialová láska.
1984Xavier Coste, George Orwell přeložila Petra Martínková Argo, Praha 2021, 238 stran |
Je nápaditý v kresbě kulis i figury, při rozvrhu stránky, v práci s úhly pohledu i měřítkem. Některé záběry obstojí jako samostatné obrazy. Celkově je pak Coste dynamičtější, emotivnější, schopný sdělit to podstatné ve zkratce, s minimem slov. Jeho album má prostě švih, typický francouzský esprit.
V čem se ale komiksy neliší, je finále. Costeho i Namaiova kniha je špikovaná odkazy na vítězný boj. Kouří se tady „cigarety vítězství“, pije se „gin vítězství“. Všecko je to ale podvodná hra, systematická výchova ke lži, k naprostému zotročení jedince ve prospěch kolektivního bludu. Děsivá pointa. Jenže stačí se dneska kouknout kolem sebe, a ne nutně rovnou do Číny, Ruska nebo Severní Koreje, aby bylo jasné, že George Orwell viděl dál a jasněji, než možná sám chtěl…
