RECENZE: Belzebubové kříží černý metal s ještě černějším humorem

Belzebubové jsou (ne)normální blackmetalová rodinka. Lásku si vyznávají pomocí zaklínadel, vzývají pána zla (Satana, ne Voldemorta) a přitom to mají to v hlavách srovnanější než většina „běžné“ populace.

Při čtení komiksu Belzebubové z pera finského scenáristy a kreslíře JP Ahonena si člověk několikrát vzpomene na Addamsovu rodinu. Stejně jako oni čelí i Sloth, Lucyfera a jejich děti Lilith a Leviatan nástrahám okolního světa plného přetvářky a falešných emocí tím, že jsou jiní. Tváře mají pokreslené warpaintem, tedy děsivě vyhlížejícím make-upem, milují black metal a vůbec temnotu.

Vedou mezi sebou dialogy typu „Smysl života? Nevím, asi sloužit zlovolný bestii s chlupatýma nohama a ohnivým pohledem, která hltá nicotný smrtelníky a plodí ďábelský potomstvo? Ne, nemluvím o Satanovi. Mluvím o Lucyfeře. Mojí ženě. – Ty jseš takovej romantik.“

Belzebubové jsou virální fenomén, chybí jim jasně daná dějová linka. Jde spíš o velmi volně propojené stripy, což však vůbec není na škodu. Ahonen totiž dokáže i na kratičké ploše skvěle nahodit základní situaci, vyplnit ji vtipnými dialogy a dovést ji až k odzbrojující pointě.

Belzebubové

80 %

JP Ahonen

překlad: Naďa Špetláková

Paseka, 2020, 128 stran

Knížku zhltnete na posezení a pak ji budete brát do ruky opakovaně, protože některé epizody si vyloženě říkají o další přečtení a vychutnávání si detailů v kresbě.

A patříte-li mezi blackmetalové labužníky, před JP Ahonenem přeuctivě pokleknete, neboť na stránky pozval hudební božstvo jménem Emperor.

Ostatně i sami Belzebubové překročili komiksové panely i rámečky a stali se „regulérní“ kapelou. Animovanou, tedy na způsob Gorillaz. Mají za sebou album Pantheon of the Nightside Gods. Kdo ho ve skutečnosti napsal a nahrál, se neví, ale jde o žánrovou chuťovku.