RECENZE: Kniha Proč máma pije je zoufalým pokusem o Bridget Jonesovou

Je asi tak tisíc způsobů, jak vtipně a s nadhledem popsat náročný život matek. To by však blogerce Gill Simsové musel někdo říct.

Z filmu Bridget Jones - S rozumem v koncích | foto: © Universal Pictures

Představte si, že sedíte v restauraci přímo vedle party hihňajících se puberťaček, co už tři hodiny srkají jednu limonádu. Vy si chcete v klidu vychutnat oběd. Bohužel to nejde. Jejich zvonivý smích se vám stihl prodrat i do částí těla, o kterých jste ještě před chvílí nevěděli. Asi tak se člověk cítí při čtení humoristického románu z nakladatelství Motto Proč máma pije. Napsala jej anglická blogerka a nyní i spisovatelka Gill Simsová.

Obálka knihy Proč máma pije

Uvolněný název i obálka knihy věští stejně svěže ironický a upřímný příběh, jaký před lety nabídla Helen Fieldingová se svou Bridget Jonesovou. Simsová však dokázala, že psát i o tak banálních věcech, jako je velký zadek nebo nezdařilé randění, se dá považovat za skutečný kumšt. 

Pokud se tedy někdo nevyžívá ve čtení knih, kdy se za hrdinku musí nonstop stydět. Smutným faktem je, že za neutuchávajícím bombardováním čtenáře nadhledem a ironií se skrývá čirá neschopnost. Už na desáté stránce musí alespoň trochu příčetného člověka ze všeho popisovaného stěžování bolet hlava. A to jich má kniha téměř čtyři sta.

Stárne se a bude hůř

Ano, je smutné, že protagonistka už nemůže nosit spodní prádlo jako v šestnácti ani pařit bez následků jako ve dvaceti. Jenže to je fakt, se kterým je nutné se smířit. Hrdinka je obětí všeho okolo – svých dětí, manžela, úspěšnějších matek i koloběhu času. Sama touží stát se největší supermámou světa, stačí se však jen podívat na její slovník a způsob, jímž mluví s atraktivními muži, a je jasné, že se jí nikdy nestane.

Proč máma pije

35 %

Gill Simsová

Motto, 2018, 376 stran

V zahraničí románu vyčítali, že legitimizuje alkoholismus matek a ještě je k pití povzbuzuje. Ano, ale úplně jinak, než zmiňovaní kritici uvádějí. Simsová totiž napsala tak iritující příběh, že jej člověk musí spláchnout alespoň dvěma deci bílého.

Své čtenáře a hlavně čtenářky si však kniha nepochybně najde. Stačí se podívat na konflikty, které vznikají v internetových diskusích mezi jejími zastánci a odpůrci. Jeden tábor si myslí, že by se dílo mělo stát biblí, zatímco druhý by ho nejraději poslal na seznam zakázané literatury. 

Alespoň za ty emoce si tak Simsová zaslouží nějaká procenta, stejně jako za svůj přehled v popkultuře, který občas přinese vtipné přirovnání, jinak je to však hlavně za soucit s překladatelkou, která se knihou musela několikrát prokousat.