RECENZE: Bianca Bellová soustavně roste. Transfer je léčivá kniha

Bianca Bellová patří v současné české literatuře k těm autorkám, které soustavně rostou. Sbírá ceny, naposledy před několika měsíci Cenu Evropské banky pro obnovu a rozvoj; překvapuje každou další knížkou. Jak loňským románem Ostrov, napsaným jako poklona Marku Polovi a pohádkám Tisíce a jedné noci, tak nejnovější novelou Transfer.

Ta knížka je útlá, jsou to čtyři povídky, opatřené stručným prologem a ještě stručnějším epilogem. Ale jaké povídky: navenek v nich mají hlavní part postavy, které jsou typově úplně odlišné, s jiným osudem, jiným životním příběhem. Jenže zároveň mají jedno společné: potkají se náhodou na jistém letišti. Někdo přilétá, někdo odlétá; někdo čeká, až vyprší nabrané zpoždění, někdo se vůbec nedočká, protože let zrušili. Každopádně na místě, které je jinak v plném pohybu, v permanentní akci, kdy se míchají směry, vzdálenosti a časy, najdou chvíli na usebrání. Chvíli, kdy se můžou vnitřně, hlubinně soustředit. Chvíli, kdy je autorka nechá odvyprávět jejich životní příběh.

Dva jsou muži, dvě jsou ženy: Linda, Michael, David a Silva. Každý je vymodelovaný hlavně ze svých řečí, ať jde o vnitřní monolog, anebo vnější dialogy, rozhovory s druhými. A všecko se v těch zpovědích točí hlavně kolem emocí. Intenzivně vznícených – a často potlačených, nezpracovaných, hlásících se samozřejmě o slovo.

Linda udělala v dětství hnusnou zkušenost s někým, kdo si dneska užívá v její vsi funkci starosty. A zatímco tehdy její matka záležitost ignorovala, těsně před svou smrtí se rozhodne všecko rázně napravit. Michael je sociální antropolog, pobavený pozorovatel lidského hemžení. A taky nejistý aktér v souboji progresivity a hyperkorektnosti s nezdolným, osudovým darwinismem.

Není transfer jako transfer

David dostal do vínku věčnou smůlu, z života poznává většinou rub, odvrácenou stránku. Nedaří se mu ani s rodiči, ani ve vztazích, ani ve fikčních světech; prostě žije s poznáním, že „ty průsery za mnou chodí samy“. A Silva? Ta si užije karmy: ona, ženská v nejlepších letech, konečně podvede svého přezrálého manžela, bonvivána a donchuána, kterého obratem skolí mrtvice…

Transfer

75 %

Bianca Bellová

Host, Brno 2023, 136 stran

Transfer totiž není jenom letištní hala. Transfer – to je taky přenos. Přenos nezpracovaných, vytěsněných zážitků a témat. Přenos na toho, kdo naslouchá. Terapeutická linka vyprávění je ve všech čtyřech případech zřejmá. Ty postavy se poznávají, reflektují svou existenci teď a tady, vystupují ze stínu. Obnažují před čtenářem své pochroumané dějiny. Někdy dost naléhavě. Ačkoli Bellová jim nedá nic zadarmo. Nechá je v tom pěkně vykoupat; je sarkastická, jízlivá. Plná narážek, odkazů a poukazů. Ale funguje to; nic tady není rovnou jasné, nic tady není černobílé.

V řadě autorčiných prozaických prací, od Sentimentálního románu (2009) po Jezero (2022), je Transfer položkou spíš tišší než hlučnější, atraktivní spíš v druhém než prvním plánu. Je to ale na každý pád kniha léčivá. Minimálně pro zúčastněné postavy. Jakkoli rozsahem je to titul kratochvilný, vhodný ke konzumaci třebas během nějakého toho letu. Anebo během čekání na zpožděný spoj v letištní hale…