V titulech Sentimentální román, Mrtvý muž, Celý den se nic nestane, ale i v loňské povídkové sbírce Tyhle fragmenty psala autorka dostředivě: soustředila se na konkrétní rodinnou jednotku, na vztahový život jejích členů přes generace, na nejrůznější emoční ztráty a nálezy.
S Jezerem, za něž si Bellová vysloužila Cenu Evropské unie za literaturu, a s následující Monou pak došlo k obratu: všecko konkrétní se rozplynulo v mlze, kulisy zmatněly, čas se rozplynul. Dostředivost vystřídala odstředivost. Nastoupily univerzální příběhy, přiživované nejrůznějšími mýty. A objevilo se taky nové ústřední téma: hledání. Hledání vlastní identity a svobody, osobnostní zrání, sebereflexe. Jak hlavní hrdina Jezera, tak hlavní hrdinka Mony se nebojí konfrontace s mocenskou autoritou, s ideologiemi všeho druhu, ať jde o náboženství, politiku, společnost. A vycházejí z toho boje překvapivě vítězně.
Smrt jako jediná jistota
V případě Ostrova to už ale tak jasné není. Respektive všecko je tady nejasné. Bellová napsala příběh-přelud, fantazijní novelu, zjitřený text, který se místy hýbe podivným samospádem, bez vnitřní logiky, jasné struktury, zřejmé motivace. O co v novele, vsazené nejspíš do 14. století, jde?
Zestárlý kupec Izar se vrací po jistém čase na Ostrov, jemuž vládne kněžna Núrit. Měl s ní kdysi pletky. Není divu, vždyť on má to nejluxusnější zboží a ona je krásná a hrdá. Ačkoli má i své problémy: nepěkné závislosti na alkoholu, drogách, sexu. A taky na sebeklamu. V reálu je totiž Núrit chudá jako kostelní myš. Všecky tyhle slabosti ale před svým okolím dovedně maskuje. Drží je na uzdě fikcí, jakousi temnou magií, syrovou pohádkou. Pohádky má totiž ráda. A Izar je vypravěč zdatný málem jako Šahrazád.
OstrovBianca Bellová Host, Brno 2022, 184 strany |
Navíc si vede deník, v němž rekonstruuje jednak život své netečné matky a krutého otce, jednak své putování po světě. Nakonec se těch příběhů v knize ale točí až příliš. Je to cestopis? Je to dobrodružná literatura s trochu hororovými prvky? Je to nepovedená love story? Anebo bezuzdná radost z vyprávění, jak ji demonstrovaly právě Pohádky tisíce a jedné noci nebo Marco Polo ve svém Milionu?
Těžko říct. I proto, že jedinou jistotou, kterou příběh dává, je nakonec smrt. Sice karikovaná, ostatně jako řada dalších motivů v rámci textu, ale pořád smrt: tíživá, neodvratná, definitivní. Takže finální škatulka? Bianca Bellová se novinkou posunula na pozice magického realismu, jaký u nás s úspěchem už dekády pěstuje Michal Ajvaz. Ovšem poněkud syrovějšího, tělesnějšího. Tou knihou se skoro pořád line puch. A průvodcem po celém příběhu je pak „hovnařův syn“. Co tím asi spisovatelka myslela?
