RECENZE: Letorosty samomluv. Možná jedno z nejlepších děl Pavla Kohouta

Pavlu Kohoutovi se blíží čtyřiadevadesátka, ale ze svého talentu nic neztratil. Letorosty samomluv, jak se nová dvousetstránková kniha jmenuje, je plnohodnotnou položkou v jeho rozsáhlé bibliografii.

Pavel Kohout | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Za několik týdnů je mu čtyřiadevadesát – a právě vydal novou knihu. Doyen české literatury a divadla Pavel Kohout. Autor klasických čísel z kánonu české literatury, jako jsou Katyně, Kde je zakopán pes nebo Čas lásky a boje.

Přitom v novince nejde o žádnou reedici, kompilaci nebo drobky ze stolu. Letorosty samomluv, jak se dvousetstránková kniha jmenuje, je plnohodnotnou položkou v Kohoutově rozsáhlé bibliografii. Co víc: ten titul je možná jeden z nejlepších.

Dvě stě stránek knihy rámují roky 1928 a 2022. Rok Kohoutova narození a současnost. A za každý rok je tady jeden text, s výjimkou letoška, kterému patří texty dva. Tedy pětadevadesát kousků, v nichž se střídají velké dějiny s těmi malými, čili běh světa s během autorova života. Tím ale konceptuální hra nekončí.

Několik zajímavých rovin

Každý text má hned několik stylových rovin: myšlenou, mluvenou, psanou, osobní. Plus poznámky. Takže experiment k tomu. Blízko třeba Ouředníkově Europeaně. Výsledkem je specifický žánr mezi anekdotou, fejetonem, epištolou i dramatickou miniaturou. A funguje to na výbornou!

Navzdory pokročilému věku je autor v novince živý až běda. Texty jsou psané s chutí, lačností, elánem a suverenitou. Hodně se tady mluví, obecnou i nespisovnou češtinou; popisy jsou jasně v defenzivě, všecko je v pohybu.

Letorosty samomluv

90 %

Pavel Kohout

Odeon, 2022, 208 stran

A řeč se vede především o bodech zlomu. Kohout hravě propluje válkami a totalitami dvacátého století, připomene devět státních útvarů a jedenáct zdejších prezidentů, které za svůj dlouhý život poznal.

Zmíní, co kdy kde napsal, vydal, inscenoval, zavzpomíná na rokenrol, kubánskou krizi i stanfordský experiment – a skončí velmi osobně. Po zábavě a halasu ztišení a trocha smutku. Skoro autoterapie.

Bilanční linka, která běží vespod textů, je možná nejcennější. Kohout je tady totiž nejvíc svůj. A čtenář má chuť věřit mu, když přiznává stud za své někdejší nadšení pro stalinismus. Notabene v současném kontextu brutální agrese Ruska na Ukrajině.

Ještě silnější jsou pak obrazy, v nichž autor bilancuje odcházení své ženy, když vidí, jak se její osobnostní dispozice zvolna rozpouštějí v nicotě. Takže nejen zábavný film, kde se ve zkratkách míhá skoro celé jedno století, ale taky autorské vyznání, potažmo přiznání: každá komedie má svou tragédii – stejně jako láska má svou smrt.